Proč existujou hvězdy

3. Nedělej to

Týna

Ráno mě probudil malý šepot a hlazení po vlasech. „Dobré ráno Týnko. Měla bys vstávat." otevřela jsem oči a před sebou jsem měla Bětin krásný úsměv.

„Kolik je hodin?" byla jsem rozespalá, takže jsem pořádně neviděla na hodiny. „Půl sedmé Týnko. Oblékni se a jdi na snídani. Tony tě pak hodí autem do školy. Jede kolem." hned Běta odešla a já zůstala zase sama.

Štěpán včera večer nepřišel, což jsem se divila. Normálně chodí, ale mě nevadilo, že nepřišel, protože jsem mohla přemýšlet o té větě, co řekla Julča.

Musím se ji na to zeptat ve škole, ale teď bych si mohla pohnout, ať to všechno stihnu.

~

Ve škole jsem přišla naštěstí včas. Celá první hodina byla nudná, ale aspoň jsem mohla přemýšlet, jak se Julči zeptám, nad její větou včera večer.

...

Konečně zazvonilo a já mohla jít do její třídy. „Ahoj Vildo, kde je prosím Julča?" dívala jsem se všude po třídě a Julča nikde. „Dneska nepřišla do školy. Myslím si, že se nachladila. Už včera mi přišla, že mluvila přes nos." Vilda vypadal dost zklamaný. „Aha, tak až se s ni uvidíš, tak ji pozdravuj. Jdeš po škole za ni, ne?" když je Julča nemocná, tak za ni Vilda chodí a vaří ji polévky a různé dobroty. „Jo, asi jo. Ještě nevím, jak to budu dneska stíhat. Jinak pozdravovat ji kdyžtak budu." usmál se na mě a já na něho. Pak jsem odešla na WC.

Naštěstí tam nikdo nebyl, takže jsem si mohla sama pro sebe mluvit nahlas. Dívala jsem se do zrcadla a ruce jsem měla opřené o umyvadlo. „Ach jo, proč je život tak komplikovaný?" tahle otázka mě doprovází celý můj život.

Někdo přišel, takže jsem si začala umývat ruce, aby to nevypadalo, že jsem byla na záchodech jen tak. Byla to učitelka Anežka. „Ahoj Týno. Jak se máš? Už přijel Štěpán z lázní?" zná mě už od malička, takže ví snad můj každý krok co dělám. „Jo, mám se dobře. Štěpán už se vrátil, ale ještě jsme se neviděli. Já se omlouvám, ale už musím jít. Nashledanou." nesnáším se s ni tak dlouho vybavovat, a tak jsem radši hned odešla.

Crrrr

Konečně hodina. Aspoň přijdu na jiné myšlenky, než jsem měla do teď.

„Můžu se tě na něco zeptat?" potřebovala jsem změnit vzduch mezi mnou a Jankem. A stejně se na něco potřebuji Janka zeptat.

„Jasně. Potřebuješ něco?" usmál se na mě se svým okouzlujícím úsměvem. „Proč ses přistěhoval do Prahy?" měla jsem vymyšlenou jinou otázku, ale pak mi došlo, že se ho ještě nebudu ptát. „Nooo, protože tu máme s tátou dlouho koupený barák. Chtěli jsme se tu vrátit..." dál mlčel. Vypadalo to, že otom asi nechce mluvit.

Dále naše debata nepokračovala, protože nás vyrušila učitelka. „Poslední lavice, ticho. Týno čti dál." vůbec jsem nevěděla co mám číst, protože jsem neměla otevřenou učebnici. „A jaká strana paní učitelko?" byla jsem úplně ztracená. „Ach jo Týno. Strana 69 a dávej pozor." když jsem viděla tu stránku, tak jsem se málem podělala smíchy. Byl přírodopis a bylo tam něco moc divného...

Když jsem se nadechla, abych začala číst tak zazvonilo. Přišlo mi, že tahle hodina uběhla až moc rychle. Ale to bylo tím, že jsem si povídala s Jankem.

~

Na obědě jsem seděla na proti Janka. Kromě naší konverzaci dopoledne, celou dobu mlčel. Asi ho něco vzalo. Radši jsem se vtom nevrtala dál, protože by se na mě mohl naštvat, a pak by se mnou nemluvil. Tohle byly moje myšlenky, ale ty se mi hned ztratily, protože mě někdo vyrušil.

„Už půjdeš?" Janek nevypadal ve své kůži, ale zřejmně se mu nechtělo jít samotnému. Bavíme se jenom my dva spolu a někteří se nám za zády i posmívají, že se s námi nikdo nechce bavit...

Já jsem mu na odpověď kývla a vstala.

...

„Tak ahoj zítra." zamávala jsem mu. On se mlčky otočil a šel svou cestou domů. Můj úsměv na tváři se ztratil a tak jsem šla k autobusové zastávce.

Za pět minut byl autobus tady. Dneska jsem ho stihla, protože jsme neměli dlouhé vyučování.

...

Na statku jsem šla ještě nakrmit kozy a pak do pokoje. „Ach jo." nevěděla jsem co dělat. Pak mě napadlo, že zavolám Julči.

„Ano? Co potřebuješ Týno?" „Ahoj Julčo. Jak to, že jsi nebyla ve škole?" úplně se mi po telefonu nechtělo vyptávat, co znamenala ta věta včera. „Jsem nachlazená. Hele neber si Štěpána, když ho nemiluješ. Nechci aby jsi mu třeba zdrhla na svatbě." sice jsem ji neviděla, ale podle hlasu, jak to říkala, vypadala, že je smutná. „A proč bych mu zdrhala? Vždyť ho miluju. Já si ho chci vzít." byla jsem už dost naštvaná, i když Julča měla pravdu. „Týnko, mě to nemusíš vysvětlovat, ale pak to vysvětluj Štěpánovi." „Ale-" už jsem to nestihla. Típla to.

Tahle debata byla divná. Myslela jsem si, že mě podpoří a ne, že mi tu bude říkat, ať si ho neberu. Moje myšlenky přerušilo klepání.

„Dále." byla tam Běta. „Můžu? Slyšela jsem, že jsi s někým mluvila. To byla Julča?" Běta je sice čarodějnice, ale nevěděla jsem, že umí vyčíst i s kým jsem mluvila.

„Jo, byla. Prý si nemám brát Štěpána." teď jsem byla trochu smutná, ale i naštvaná. „Ach jo, ty moje holčičko. Já ti to říkám od začátku, aby sis ho nebrala." pohladila mě po vlasech a obejmula mě. „Ale proč ne? Vždyť ho miluju." trochu jsem ji tam začala brečet, protože nechápu, proč bych si ho nemohla brát. Na statku mi to říká snad každý. „Týno, vždyť ani ty tomu nevěříš." pak se ode mě odtáhla a odešla.

Tak to už to vůbec nechápu. Mám si ho brát, nebo ne?

Chodila jsem po pokoji asi deset minut. Byl už večer a já byla dost unavená.

„Holčičko moje. Copak se děje?" zjevil se mi táta. „Tati? J-jak? Vždyť jsi mrtvý?" „To sice jsem. Však taky jsem tvoje představa. A teď už jdi spát, jsi unavená. Jo a pořádně si to rozmysli." „Co si mám roz-." usla jsem.

Nazdar!

Nová kapitola je tu! Doufám, že se líbí. S touhle kapitolou nejsem úplně spokojená, ale musíme se trochu pohnout z místa. Zase nechci aby to bylo uspěchané, ale teď je ve hře ta svatba...

Tak zase příště zdar!