Proč existujou hvězdy

2. Před svatbou

Týna

Ráno jsem se probudila docela pozdě, takže jsem měla co dělat, abych to stihla do školy.

...

Bohužel bylo pozdě. Zrovna zazvonilo druhé zvonění a učitelka už byla ve třídě. „Dobrý den paní učitelko, omlouvám se, zaspala jsem." radši jsem si hned sedla a čekala, co mi na to řekne. „Hned takhle druhý den a pozdě? Ponauč se Týno Popelková!" naše paní učitelka je dost přísná a tak trochu ji chápu, že hned druhý den a pozdě...

~

Na obědě jsem seděla sama, ale pak ke mně přišel Janek. „Ahoj, můžu?" já jenom přikývla na náznak souhlasu. „Jak to, že jsi ráno zaspala?" takhle naše debata začala, nějak se mi o tom nechtělo mluvit, a tak jsem jenom pokrčila rameny, že nevím. Dále jsme si nepovídali, já jen mlčela, protože jsem přemýšlela, sice o blbostech, které jsem měla teď v hlavě. On se nějak ke konverzaci taky neměl, takže jsme jenom seděli a jedli ne moc dobrý oběd.

...

Po obědě jsme se rozloučili, dneska bez obětí. „Tak zase zítra ve škole." já mu jen zamávala, protože mluvit se mi nechtělo.

Janek

Už bylo po prvním zvonění a Týna nikde. Přišlo mi divné, že tu furt není, a že by byla hned druhý den nemocná, to není možné.

Konečně přišla, sice po druhém zvonění, ale je tu. Asi si teď myslíte všechno možné o mně, ale přijde mi sympatická a vzala mě celkem dobře. Ostatní se se mnou nebaví, a ona je jediná, co se se mnou baví.

~

Celé dopoledne jsme se spolu nebavili, a tak jsem se to rozhodl napravit u oběda.

„Ahoj, můžu?" seděla sama, ani se ji moc nedivím. Ona kromě toho, že přikývla hlavou, nic neřekla. „Jak to, že jsi ráno zaspala?" nevěděl jsem co jiného říct. Ona chvíli přemýšlela a pak jenom mlčky pokrčila rameny. Zřejmě o tom nechtěla mluvit a já ji respektoval.

Dále jsme se spolu nebavili. Ona hleděla někam do blba, vypadalo to, že přemýšlí, a já jsem se na ni díval jak debil.

...

Po obědě jsme se rozloučili. Dneska jsem ji neobjal, protože nevypadala ve své kůži, a tak jsme šli každou svou cestou.

Doma jsem šel rovnou do svého pokoje a lehl si na postel. Přemýšlel jsem, co asi Týně přeletělo přes nos?

Týna

Na obědě jsme se zase zdrželi, takže autobus už byl deset minut pryč. „Ach jo, už zase!" řekla jsem to nahlas, protože mě štvou řady na obědě. Jsou strašně dlouhé, takže nikdy nestihnu autobus. Jenom někdy ho stihnu, ale to je zázrak.

Poblíž autobusové zastávky seděla postarší paní, a dívala se na mě, jak na nějakého debila. Bylo mi to dost nepříjemné, tak jsem radši šla pryč.

Na statek jsem šla zase pěšky, protože autobus už dneska žádný nejel. Bylo totiž už po třetí hodině. Dneska jsme měli dlouhé vyučování a na oběd jsme šli po sedmé hodině, tedy po poslední.

Domů jsem dnes šla lesem. Včera jsem šla kratší cestou kolem potoka, ale dneska se mi domů moc nechtělo. Navíc se vrátil z lázní Štěpán, takže by se mnou chtěl mluvit. A to já nechci, protože by chtěl dělat něco, co já vážně nehci...

Domů jsem šla pomalým krokem. Nevím co mě to popadlo, ale začala jsem si zpívat. „Úsměv je, jak otisk duše beze slov vše napoví. Tak jak úsměv Mony Lisy, bez hnutí vše vypoví." usmála jsem se pro sebe, protože tuhle písničku zbožňuju nejvíce ze všech.

Cesta utíkala dost rychle, když jsem si u toho zpívala, různě tancovala, trhala květiny, no prostě všechno možné. Milovala jsem ten klid, šumění potoka a jemný větřík, který sebou bral listy ze stromu.

~

Po zhruba třech a půl hodinách jsem přišla domů.

„Ahoj Běti. Já vím, přišla jsem pozdě, ale než něco řekneš, můžu mluvit já?" Běta jenom kývla, já si sedla a donesla mi večeři.

„Ujel mi autobus, takže jsem šla pěšky. No a vím, že přijel Štěpán, ale mě se s ním nechce mluvit..." pak jsem si dala do pusy Bětiny vyhlášené palačinky. Já vím, má tu všechno vyhlášené, ale palačinky zbožňuju nejvíce. „Já to chápu, taky se Štěpán ptal kde jsi. Nechceš se s nim rozejít?" ani nepokračovala, protože jsem ji do toho vstoupila. „To v žádném případě nemůžu. Potřebujeme peníze!" radši jsem hned vstala ze židle a šla do pokoje.

Běta má pravdu, že bych se s nim měla rozejít, ale on je moje záchrana. Nemůžu to udělat.

Chodila jsem sem a tam po svém pokoji, když v tom někdo zaklepal.

„Dále." Otevřely se dveře a v nich se objevila Julča. „Ahoj Julčo, co tu děláš?" zeptala jsem se, protože jen tak do Slunečné nejezdí. Převážně bývá v Praze. „Jsem tvoje nejlepší kamarádka a sestra Štěpána, to jsi zapomněla? No, ale jsem tu hlavně kvůli Štěpánovi. Proč jsi furt s nim, když ho nemáš ráda? Já nechci, aby jsi mu ubližovala tak dlouho, i když si to někdy zaslouží." její proslov byl dlouhý, navíc mluvila strašně rychle, ale něco jsem z toho pochytala. „Víš, díky němu a tvé mámě se držíme na nohou. Máme tu hodně práce a tak s nim musím být. Je to kvůli statku." trochu jsem se nad sebou zamyslela, a došlo mi, jak jsem blbá.

„Ach jo, proč si to furt zhoršuješ. Je lepší se s nim rozejít v dobrým a ne mu třeba zdrhnout na svatbě!" byla smutná, ale i trochu naštvaná. Já jsem ji ani nic nestihla říct, protože odešla.

Znovu jsem chodila sem a tam a přemýšlela jsem nad poslední větou, co řekla Julča.

Třeba zdrhnout na svatbě. Tahle věta mi hraje v hlavě pořád dokola a přemýšlím, jak to jako myslela?

Nazdar!
Omlouvám se, že kapitola nevyšla strašně dlouho, ale bylo toho na mě moc. I teď mám dost práce, ale snažím se to nějak napsat.

Další kapitolu bych chtěla zveřejnit hned další týden, tak mi držte palce, ať to stihnu.🙂

Mám vás moc ráda.

Tak zase příště AHOJ!!!👋🏼