Nervozně jsem se rozhlížel po místnosti plné jednadvaceti párů očí. Přes velké okno po mé levé straně prozařvalo silné březnové slunce a nutilo žáky hmouřit oči, pokud tedy nechtěli mít zničené sítnice.
Ještě jednou jsem zopakoval rituál nádech, výdech a snažil se uklidnit nervózní srdce a chvějící se tělo.
Nikdy mi nevadilo být středem pozornosti, naopak, vítal jsem to a vyhledával. Být šašek a showman na hřišti bylo mým posláním, ale říct esej před celou třídou? Tak to se mi nelíbilo ani náhodou.
"Pane Horane, Nialle, můžete začít," vyrušila můj rituál profesorka angličtiny a psychologie na naší škole. Nervozně jsem se na ni usmál a snažil se získat aspoň trochu oddálení.
Pohled mi sjel na osobu, která seděla před stojící postavou paní Williams a její hnědé oči se na mě smály a posílaly dávku uklidnění a odvahy.
"Když jsme dostali za úkol napsat esej o člověku, který nás ovlivnil, tak jsem se upřímně zhorzil..." Hned po první větě jsem byl obdarovaný salvou smíchu a to mě donutilo se uklidnit a pokračovat dále ve vyprávění.
"Stejně jako vám, tak i mě běhaly po mysli jména umělců, sportovců, královské rodiny, či mých vlastních rodičů. Ano, to je asi první lidská reakce, obdivuji lidi, co mi změnil život a někoho, kdo něco dokázal a jehož život bych chtěl žít. Avšak o tom to není. První esej, kterou jsem na tohle téma psal, byla o Davidovi Beckhamovi. Vždyť díky němu hraji fotbal a mám tendenci se stále zlepšovat. Ale po tom, co jsem slyšel vaše práce, které byly podobné té mé, tak jsem ji zahodil. Vždy jsem byl originál a nehodlám to měnit, tak se omlouvám, jestli to bude zmatené, ale psal jsem to včera v noci." Další příval tichého chechtání byl přerušen mračící učitelkou. Radši jsem sklopit zrak zpátky k papíru a věnoval se řádkům.
"Neříkám, že osobnosti, které jste vyjmenovaly mi nic nedaly, ale zapltať pánbůh, je tu jedna osoba, která mne ovlivnila daleko více a já mám tu skvělou možnost, že ji znám naživo. Můžete to říct i vy? Trvalo mi to dlouhých třináct let, než jsem si uvědomil, že ji patří velký dík. Takže tahle práce je o osobě, která je skvělá, kouzelná a ještě ke všemu, jako skvělý bonus, je to jeden z nejlepších fotbalistů, co jsem kdy měl tu čest poznat. Ale dovolte mi vrátit se na začátek. Začalo to docela nevině, bylo to v září, toho září jsem nastupoval do první třídy a hned se s hrdostí účastnil zápisu do fotbalového týmu. Na hřišti nás stálo asi šestnáct, všichni ve velkých plandvých dresech a kopačkách, které se bořily do vlhké půdy. Jeden vedle druhého, v pozoru a ani jsme nemrkali. Z jedné strany stál obtloustlý kluk a z druhé jsem měl klučinu, co mi byl sotva po ramena. Samá ruka a noha, s tělem jako záchodový pavouk. V tomhle složení jsem si věřil. Vždyť jsem byl v kondici a tihle dva pro mě nebyli žádnou konkurencí. I přes mé protesty mě dal trenér do dvojice s tím záchodovým pavoukem, protestoval jsem, tohle nebyl rovnocenný soupeř pro mě. Trenér byl však neoblomný. Stoupli jsme si naproti sobě a já mu přihrál. Vůbec jsem ho nešetřil a moje přihrávka byla silná a přesná. Jaké bylo pro mě překvapení, když kop zpracoval a vrátil mi ho s ještě větší silou. A já měl co dělat, abych ji zvládl. Posměšný úsměv mu panoval celou dobu na rtech a tím začal boj na život na smrt. Nikdo nikoho nešetřil a trenér nám dával zabrat. Běh, kliky, dřepy, mini zápasy. To vše jsme stihli během hodiny a půl. Se slovy, že zítra budou vyhlášena jména nás rozpustil a já šel pyšně k otci. Čekal jsem pochvalu, ale dostal jsem pouze vytknutí toho jak jsem se choval, takže chtě nechtě jsem dohonil vzdalující se postavu malého chlapce a mladší ženy, která byla asi jeho matkou. Když jsem ho chytl za rameno, tak se mu tváří mihl překvapený výraz.
"Chtěl jsem se omluvit, možná jsem to přehnal. Jestli chceš být princ přihrávek, tak tě může učit král," ukázal jsem se smíchem na sebe a natáhl před sebe pravačku na znamení smíru. Sledoval jsem, jak se mu na tváři vytvořil úsměv a rychle mě za tu ruku chytl a přitáhl si mě blíž k sobě. To co se stalo dál jsem nečekal oni ve snu. Špunty z jeho kopaček se mi zaryly do nártu, když vykřikl: "nejsem princ, ale princezna, blbečku!" Bolest mě donutila kleknout si na zem a sledovat vznešený odchod kratkovlasé fotbalové princezny," tentokrát smích převálcoval i profesorku. I mně cukaly koutky. Všichni se smáli, jen jedna osoba mi visela na rtech. To kvůli ní jsem pokračoval, stejného jako vždycky.
"Takové zahanbení jsem v životě nezažil, ale došlo mi že mohu zažít ještě větší. Další den po škole jsme čekaly na hřišti na trenéra a já nenávistně propaloval tu fotbalovou princeznu. Netrvalo dlouho a přišel trenér i s výsledky, nedočkavě jsem čekal na moment, kdy zavolá moje jméno, už zbývalo poslední místo, když jeho rty vyslovily její jméno. Byl jsem jako opařený a slzy se mi hnaly do očí, nevydržel jsem posměsné výrazy kluků a rozutekl se pryč. Zády k nim jsem mohl nechat slzy stékat po tváři dolů. Za brankou, kterou jsem proběhl pomaleji mě chytla menší ruka za loket a trhla se mnou. Jenom stála a pozorovala mě. Z kapsy kalhot si vytáhla ušmudlaný kapesník a já ho přijal. Hlasitě se vysmrkal a otřel slzy. Ta holka mě překvapovala čím dál tím víc. Nevysmívála se mi, jako kamarádi podala mi pomocnou ruku a od té doby mi jí podala ještě několikrát. Vždycky tu pro mě byla a vždy mi ukázala správný směr. Stal se z ní můj přítel, má polovička. Ukázala mi v šesti letech, že existuje odplata, odpuštění a hlavně pomoc. Nepřetvařovala se a i po tom všem mi odpustila a udělala skutek, na který nikdy nezapomenu. Doteď si pamatuji, jak na proti mě stála a říkala onu památnou větu.
"To místo ti nechám, jsi skvělý fotbalista a já tohle vše dělala kvůli tátovi. Nebudu ti brát tvůj sen, když o fotbalové kariéře nesním."
Takže, když si to shrnu kolem a kolem, tak jen díky ní před vámi stojí tenhle veselý kluk, jenž je kapitánem fotbalového týmu. Zažili jsme toho spolu spoustu, ale pro naše dobro se nebudu o tom šířit. Přeci jenom vyloučení v maturitním ročníku asi není to, co bychom spolu chtěli zažít. Jen díky ní vím, že někdy v životě potkáš zvláštního člověka - kamaráda. Někoho, kdo ti změní život pouze tím, že je jeho součástí. Někoho, kdo tě přesvědčí, že vždy existují zavřené dveře, které čekají na to, až je otevřeš. S neskonalou hrdostí mohu říci, že nejvíce mě změnil a ovlivnil člověk, který sedí tamhle vzadu a výjimečně dává pozor při hodině a nehraje si s mobile. Ano je to Kayleight Taylor, dívka, která je mým nejlepším přítelem a světlem, které mi září v každém tmě a jednou určitě změní celý svět. Protože ten můj už změnila."
Jakmile jsem dořekl poslední větu, tak bylo slyšet po třídě jenom tiché oddechování a následně skřípání židle o lino na zemi. Sotva jsem zvedl pohled od papíru, tak se mi okolo krku pověsily malé ruce a silně mě k sobě tiskli.
"Děkuji, to bylo nádherné," ani se nesnažila skrýt dojetí, avšak netrvalo to dlouho a historie se opakovala. Celou silou mi dupla na nohu.
"Horane, jsem sakra holka, takže jsem tvá nejlepší přítelkyně, hňupe! Nemám penis!" Křičela, zatímco jsem se válel po zemi a celá třída se bavila nad naším výstupem.
Tak a je to tady! Radujme se a slavme! Já to dokázala! Popravdě jsem si myslela, že ani nedokončím Stranger a je tu první díl Friendship.
Snažila jsem se udělat jejich setkání netradiční, tak snad se mi to povedlo a je to aspoň trošku originální.
Omlouvám se, že je to tak krátké a nezáživné, ale nějak jsem musela začít.
Moc ráda bych slyšela Vaše názory, takže komentáře a zprávy to jistí. Nemusíte se mě bát. :) :3
Děkuji za počty přečtení, hvězdičky a komentáře jak u prologu tak i traileru.
Miluji Vás! ♥♡
S láskou,
PepsyColka ♡
