Děsuplné plešaté příběhy

Chodba

Proč jsem sem sakra lezl?! Ta zatracená dvířka za mnou zmizela. Nevím co si mám počít.

Druhý den jsem našel vodu. Chutnala dost divně, ale to mi nevadilo. Je to lepší než nic.

Nadešel třetí den. Už mi chybí denní světlo. Za těch pár dnů jsem se naučil jednu věc, ať se děje co se děje neohlížej se. Budeš se jenom víc bát.

Už je to čtvrtý den. Pane bože, už mi chybí normální život! Když jsem si tenhle dům koupil nečekal jsem, že se stane tohle. No, aspoň mám svůj blok.

Pátý den se přihnal a já si uvědomil, že by byl asi dobrý nápad osvětlit některé skutečnosti. Celé to začalo tak, že jsem se hodně hádal s manželkou a tak jsme se rozvedli. Náš dům jsem jí přenechal a sám se přestěhoval, protože jsem nestál o další problémy. Vyhlédl jsem si pěkný velký dům za hodně dobrou cenu a následně jsem ho i koupil. Když už jsem tam nanosil všechny moje věci, vyrazil jsem dům lépe prozkoumat. Tapety se trochu odlupovaly a nábytek byl takový postarší, ale to mi nevadilo, stejně jsem dům chtěl zrekonstruovat. Kohoutek kapal, ale to se dalo opravit. Potom jsem došel do kuchyně. Dřez byl trochu zrezivělý, ale jinak bylo všechno v docela dobrém stavu. Vedle ledničky byly nenápadné dveře. Nejdříve jsem si myslel, že to jsou jen pojistky, ale když jsem je otevřel, zjistil jsem, že to je normální sklep. Ale to je divné. V popisu domu žádný sklep nebyl. Zatajil mi snad prodejce jeho existenci? Nebo jsem jen nedával pozor, když o něm mluvil? Řekl jsem si, že je to asi jedno a šel se tam podívat. Vypadalo to jako úplně normální sklep. Byly tam zaprášené krabice s nářadím a starými věcmi, nějaké poličky a stůl. Moji pozornost však zaujaly dveře v levém rohu na konci místnosti. Byl jsem zvědavý a tak jsem k nim přišel, sáhl na kliku a zkusil je otevřít. Nejdřív to nešlo, asi byly zaseknuté. Po chvíli lomcování klikou se dveře se skřípnutím otevřely. Byla tam dlouhá chodba a bohužel jsem tam vešel. No... a potom už to znáte...

Bohužel už jsem tu trčel šest dní. Našel jsem divnou místnost. Byly v ní židle a stůl a něco, co připomínalo kuchyni, jen byla v hodně špatném stavu. Dobré na tomto dni bylo to, že jsem tam nalezl jídlo a nějakou vodu. A to špatné? Mé hodinky se vybily.

Od té doby, co se mi vybily ty hodinky se ztrácím v čase. Za sebou slýchávám kroky a dech. Asi mám halucinace. Myslím na svou bývalou manželku a na to, co by se stalo, kdybychom se nepohádali. Byl bych tady vůbec? Asi ne. Hledá mě vůbec někdo? Doufám že ne, nechci aby to tu někdo další našel.

Našel jsem místnosti, kterých jsem si před tím nevšiml. V jedné místnosti byly tři postele. Byly sice dětské, ale i tak jsem se dobře vyspal.

Začal jsem v chodbách vídat stíny. Achjo, ty halucinace mě ničí.

Ty halucinace se nepřestaly zhoršovat. Už z toho ani nemůžu spát. A ještě k tomu jediné pořádné světlo v chodbě poblikává.

V jedné místnosti kapala nějaká tekutina ze stropu, ale byla tam moc velká tma, abych poznal, co to bylo.

Objevil jsem další dveře ale v tu chvíli jsem se je bál otevřít.

Ty halucinace už aspoň trochu ustaly. Asi protože jsem se dobře vyspal.

Dochází mi jídlo. Už nemám na nic energii. Moje myšlenky směřují k podivným dveřím.

Vždy, když kolem dveří procházím, vrací se mi halucinace. Jakoby vycházely z té místnosti.

Dnes jsem šel do místnosti se stolem a něco se mi tam nezdálo, ale netuším co.

Přišel jsem na to! Židle na které jsem vždy sedával měla jinou barvu. Nevím jestli se do té místnosti chci vrátit.

Pokusil jsem se dojít na konec dlouhé chodby, vím, byl to špatný nápad. Nohy mě bolely, začala se mi motat hlava a slyšel jsem hlasy, kterých jsem se bál. Asi to nebylo nic nadpřirozené, pravděpodobně to způsobil nedostatek spánku a dehydratace, ale i tak jsem se bál a tak jsem se vrátil zpět.

Od té doby, co jsem šel tou zatracenou chodbou jsou ty halucinace mnohem horší. Pořád přemýšlím o těch dveřích. Nedá mi to spát. Už to opravdu nezvládám.

Narazil jsem na novou místnost. Bylo v ní pár krabic s harampádím, například staré dekorace, rámy od obrazů, staré oblečení a v jedné byl dokonce i lustr. Když jsem ty krabice prohledával, skoro jsem zapomněl na ty divné dveře, ale teď na ně zase myslím...

Ty dveře... bojím se jich, protože vypadají úplně jinak než všechno ostatní. Většina místností tady dveře ani nemá a nebo ty dveře vypadají jako z atomového krytu, stejně jako všechny ty chodby a místnosti. Ale ty jedny zatracené dveře... Ty jsou dřevěné a mají na sobě takové to okénko, přes které stejně nic neuvidíte, ale i tak tam je. Mají na sobě číslo 513, nevím co to znamená, ale asi to není nic dobrého.

Už jsem se rozhodl. Jdu tam! Do té místnosti! Stejně už nemám co ztratit a je jen otázkou času než zahynu. Můj blok nechám před dveřmi. Zbohem.

Odložíš blok, přestaneš číst a otevřeš dveře. Ve středu místnosti leží papírek. Zvedneš ho a s hrůzou v hlase ho přečteš.

Výborně, našel jsi poslední papírek. Teď se můžeš ohlédnout :)

V tu chvíli uslyšíš cvaknutí dveří.

A/N: Celý příběh jsme vymyslely my a ty obrázky jsou taky od nás.