Soupeř | Minsung au ✓

17.

„Ale! Že jsem dneska nikde neviděl ceduli, že dneska tady bude přehlídka příšerek?" Minho ospale otočil hlavu za hlasem Jisunga, jehož obličej byl doplněn úšklebkem. Šedá mikina s grafickým potiskem, černé úplné rifle, nutno dodat bez děr, několik řetězů, jak kolem pasu tak krku. Na krku mu šlo i přesto vidět trochu tetování. A žíly. Ale to Minho samozřejmě nevěděl, protože si takových věcí nevšímá. 

Blížilo se zkouškové, tudíž účast na přednáškách rostla, stejně tak i v hodinách. Lidé, kteří do teď dávali přednost brigádám, pracím, cestování nebo prostě zábavě nyní poctivě chodili do školy, sedaje si do prvních řad, aby si jich profesoři všimli a měli tak pocit, že tam byli celou dobu. Chodby tak kvůli tomu byly ještě plnější než předtím a Minha to štvalo. 

Bylo něco po deváté a on šel zrovna z přednášky na oběd, jelikož profesorka se jim omluvila, že z naléhavých důvodů budou muset končit o něco dřív. Chlapec byl zvědavý, každopádně mnohem víc hladový, tudíž do toho nijak nestrkal nos, spokojeně se odebíraje k mikrovlnce. Bohužel po cestě narazil na problém, konkrétně s modrými vlasy. 

Aniž by se proto obtěžoval s odpovědí, protočil oči, usrkl ze svého kakaa a pokračoval ve své cestě. 
„Jak to, že máš ještě kakao? Však to není tvoje první hodina, ne? A kde je tvoje energie? Obvykle ji už v tuhle dobu míváš- na mě ji vlastně máš vždycky, tak co je jako?" pokračoval bez ostýchavosti. Ta mu vždycky chyběla. Tedy alespoň před starším. 

„Vidím tě teď tak často, že už se mi ani nechce reagovat. Chápu, že jsi poslušná fena, co následuje svého pána, ale máš volno." Modrovlásek arogantně odfrkl, jakoby se nic nedělo. 
„Ale Minhooooo, no tak!" Zavěsil se na něj, čímž donutil druhého protočit oči. 
„Je tu něco, o čem chceš opravdu mluvit? Nebo tady hodláš dál štěkat kraviny?" Pronesl znuzeně chlapec s brýlemi.  

„Vlastně jo, jedna věc by tu byla. Nemůžeme spolu konzultovat naši víru i jindy? Už si připadám jak Pavlovův pes, jen vidím čtvrtek a už se má víra probouzí k životu," zakňučel jako štěně mladší. Brunet si posunul brýle výš, usmívaje se. Nikdy by to nepřiznal, ale byl na sebe z nějakého důvodu pyšný, že za to může on. Naopak Jisung vypadal naštvaně kvůli jeho pobavení. 
„Hej! Přestaň se smát," drcl do něj ramenem. 

Minho samozřejmě nepřestal, naopak se rozesmál ještě hlasitěji. 
„No tak, sklapni!" sykl už lehce podrážděně, protože jeho ego už to pomalu přestávalo snášet. I přesto někde tam pod vším tím inkoustem a kůží se nad tím smíchem rozplýval. Minho zastavil, otáčeje se na něj s úšklebkem.
„Donuť mě," ušklíbl se brunet, nakláněje se blíž. Zde navázal i mladší, taktéž se nakláněje. Sebevědomý výraz si opět našel cestu na jeho tvář, stejně jako úšklebek. Přiblížil se ještě o něco blíže, nosem se dotýkaje jeho. 
„Ale no tak, zlato, určitě umíš prosit líp."

Brunet nad jeho odpovědí pozvedl obočí, v hlavě již několik scénářů, jak toto může skončit. Teď jen vybrat, který se mu líbí nejvíc. 
„To má být výzva?" zašeptal koketně, prst zabodávaje do jeho hrudi, díky čemž mohl cítit, jak se mu zastavil dech a svaly ztuhly; pouze však na chvíli. Chlapec s modrými vlasy se ihned sebral, nakláněje hlavu na stranu, zatímco rukou si přitáhl staršího za poutko riflí. Jeho rty lehce přeběhly přes jeho ucho.
„V kolik končíš?" zašeptal mu do ucha, než se napřímil, stále však zůstávaje v bezprostřední blízkosti. 

Starší se zapřemýšlel, zvažuje, jestli se jeho volný čas mezi koncem vyučování a začátkem směny vyplatí, nebo to má raději nechat na večer... nebo na teď.  
„Třináct čtyřicet," odpověděl nakonec. Brunet si skousl ret, na kterém se vzápětí ocitl mladšího palec, lehce vytvářející nátlak. Aniž by od něj zvedl pohled, pronesl: „Končím o deset minut dřív, počkám tě u vašich dveří."