Něco si přej [TVD]

2.

Ráno mě probudil zvuk budíku. Unaveně a neohrabaně jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. Holt nejsem fanouškem brzkého vstávání. Udělala jsem si ranní hygienu a oblékla se do něčeho, co jsem včera večer objevila v obchodě. Přece jen nechci nosit pořád tričko, džíny a flanelovou košili. Hned poté jsem seběhla schody do kuchyně, kde jsem si dala trochu cereálií a kafe. Pak jsem vzala kabelku, obula si nové boty, zamkla a vydala se na místo srazu s Elenou. 

Přišla jsem právě včas, abych jí viděla přicházet z vedlejší ulice. Na tváři měla zářivý úsměv a už z dálky na mě mávala: "Ahoj Meredith!" Oplatila jsem jí úsměv. "Ahojky. Takže... Kudy se jde do školy?" Má nová kamarádka se zasmála a už mě vedla ulicemi Mystic Falls. Na to, že je tohle upírské město je to tu hezké, pomyslela jsem si, zatímco jsem šla vedle Eleny.

Najednou k nám z boční ulice dolehl výkřik: "Eleno!" Ona se jen pousmála a obrátila se ke mě zády. "To budou Caroline s Bonnie," vysvětlila přes rameno. Pak už jsem byla svědkem jejich hromadného objetí. Když se odtáhly, všimly si ony dvě příchozí i mě. "Holky, tohle je Meredith Smithová. Nedávno se přistěhovala a nastupuje s námi do třeťáku," představila mě Elena," Meredith, tohle je Caroline Forbesová, dcera šerifky," ukázala na vyšší blondýnku, která se na mě přívětivě usmála," a tohle je Bonnie Bennetová. Její táta je v radě," seznámila mě i s druhou, nižší dívkou, která měla tmavší pleť a hnědé vlasy.

"Ahoj," usmála jsem se. Obě si vyměnily jakýsi pohled a vtáhly mě do lehkého přátelského objetí. Chvíli jsem strnule stála, protože jsem to nečekala, ale nakonec jsem jim objetí oplatila. Pak jsme se společně vydaly ke škole, která byla už jen tři ulice daleko. Byla to normální velká budova, kolem které se to jen hemžilo teenagery. Nevím, co jsem od toho očekávala neobvyklého. Třeba nějaký starý palác, ve kterém straší? Musela jsem se pousmát nad svými myšlenkami.

Jakmile jsme vešly dovnitř, odpojila se od nás Elena s tím, že zahlédla svého bratra a že si s ním musí promluvit. Po cestě ke kanceláři, kam jsem si musela dojít pro rozvrh, mi Caroline s Bonnie vysvětlily, že Eleně před pár měsíci zemřeli rodiče a že se s tím její bratr Jeremy vyrovnávat hůř než ona a tak skončil na drogách. Rozhodla jsem se, že si o tom s Elenou někdy promluvím. "Moje sestra Nora na tom byla kdysi stejně, jako Jeremy, až na to, že jí zemřela její nejlepší kamarádka," přiznala jsem. Caroline mě obdařila smutným úsměvem a Bonnie mě objala.

To už se ale zazvonilo. "Dveře od kanceláře jsou za rohem vlevo. Měj se," vysypala ze sebe Caroline a vláčela Bonnie rychle liduprázdnou chodbou na hodinu. Jen jsem se pousmála a vydala se podle jejích instrukcí. Hned co jsem otevřela dveře, spustila postarší paní sedící za stolem: "Ty musíš být Meredith Smithová. Pojď sem a ještě mi tu něco podepiš." Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vběhl hnědovlasý kluk, asi podobně starý jako já. "Stefan Salvatore. Kdepak ty se touláš, hochu. Už jsem si myslela že nedorazíš," drmolila sekretářka, zatímco jsem podepisovala papíry. Stefan Salvatore.

Hned po tom, co nám oběma dočetla školní řád nám vrazila rozvrhy a vyhodila nás z kanceláře, ať jdeme na hodinu. "Nevím jak ty, ale první hodinu mám Angličtinu. Mimochodem jsem Stefan Salvatore," prohlížel si rozvrh za chůze. "Meredith Smithová a taky mám Angličtinu,"odvětila jsem. "A asi nevíš kde je učebna, co?" zeptal se nervózně. Záporně jsem zakývala hlavou, ale pak jsem si na něco vzpomněla. "Když jsem šla ráno s kamarádkami do školy, říkala mi Bonnie, že třída dějepisu je v prvním patře druhé dveře zleva, třída matematiky je v druhém patře první dveře zprava a angličtina... ta je v prvním patře úplně na konci chodby," vybavilo se mi. Stefan věcně pokyval hlavou.

"Hele, Meredith, ty jsi nějak příbuzná s Elenou Gilbertovou? Já jen, že jste si podobné," zeptal se za chůze a já zpozorovala, že je dosti nervózní. "Ne, nebo o tom alespoň nevím," usmála jsem se. Něco mi ale říkalo, že v tom, že jsme si podobné má pravdu. Tmavěhnědé vlasy, štíhlá postava, trochu podobné rysy... jen moje oči jsou oproti jejím hnědým křišťálově modré. To ale určitě není možné, protože nejsem z téhle dimenze. To už jsme ale stáli před učebnou. "Mám zaklepat?" zeptala jsem se, když jsem zahlédla Stefanův pohled. Na to, že Sarah tvrdila že je upír hrdina, moc statečný není. On se jen pousmál a kývl hlavou.

Tak jsem tedy zaklepala a po vyzvání vešla dovnitř. Celá třída, včetně profesorky Evansové se na nás dívala. Ještě že tu zatím nikoho neznám. Holky mají asi matematiku. "Omlouvám se za pozdní příchod, ale zdrželi nás v kanceláři, kde nám paní Clarková potřebovala znovu přečíst školní řád," vysvětlila jsem narychlo. Stefan jen přikyvoval. "Dobře. Třído? Tohle jsou vaši nový spolužáci Meredith Smithová a Stefan Salvatore. Tak, řekněte nám něco o sobě," pousmála se profesorka.

"Takže jmenuji se Meredith Melania Smithová. Umím několika jazyky, jako třeba anglicky, bulharsky, francouzky a česky. Mým koníčkem je čtení. S rodiči jsme vyrůstala v Severní Karolíně," odříkala jsem pravdivý příběh a posadila se do zadní lavice. Teď přišla řada na Stefana. "Jmenuji se Stefan Salvatore a jsem ze zakladatelské rodiny. Kořeny naší rodiny sahají až do Itálie, kde jsem trávil celé své dětství. Mým koníčkem je procházení po lese," řekl prkeně a sedl si na poslední volné místo vepředu.

Profesorka se spokojeně pousmála a pokračovala ve výkladu o Shakespearovi. Jelikož jsem celou základní školu byla premiantka třídy, a tohle všechno uměla nazpaměť, mohla jsem si dovolit nedávat pozor. Moje myšlenky se neustále stáčeli ke Stefanovým slovům, že jsem si podobná s Elenou. Něco mi říkalo, že má pravdu, ale můj mozek si to nehodlal připustit. Přece není možné, že bychom byli příbuzné, jelikož nejsem z tohoto vesmíru... Nakonec mě moje myšlenky dostali až ke grimoáru, který jsem našla včera večer doma v knihovně. Rozhodla jsem se, že se na něj dneska večer zaměřím, a vyzkouším ho. Sice nejsem čarodějka, ale to nemění nic na to, že mě to láká.

"Slečno Smithová, nad čím tak důležitým přemýšlíte, že nemůžete dávat pozor?" rozkřikla se učitelka, která očividně uměla být i pěkně nepříjemná. "Tak mi řekněte, kdy a proč zemřel William Shakespeare," usmála se zákeřně. Povzdychla jsem si. Jednoduší otázky nemá? " Zemřel 23. dubna 1616 na horečku." Ona se jen překvapeně zašklebila. "Jeho manželka-," "Anne Hathaway 1582–1616," přerušila jsem jí. " Jeho nejznámější-" "Díla? Hamlet, Romeo a Julie," skočila jsem jí do řeči. Ona se jen znovu zamračila, ale už to nechala být. Když se odemne odvrátila, cela třída spustila tichý potlesk. Profesorka se zašklebila a pokračovala ve výkladu.