Něco si přej [TVD]

3.

Konečně se zazvonilo na konec biologie a já se mohla vydat na oběd. Ve skrytu duše jsem doopravdy začínala litovat toho, že jsem se do té školy vůbec přihlásila. Tolik hodin biologie a zeměpisu mě dostane do hrobu. Musela jsem se pousmát vlastní myšlence. V tu chvíli jsem do někoho prudce vrazila. Jak já, tak i ta osoba jsme skončili na zemi. Vyšvihla jsem se do stoje a nabídla brunetce, pořád sedící na podlaze, pomocnou ruku. Ona se mě chytla a já ji vytáhla na nohy.

"Moc se omlouvám. Nekoukala jsem kolem sebe," pousmála jsem se na ní. "Nevadí. Já taky moc nedávala pozor," její hnědé oči se zaleskly pobavenými jiskřičkami. "Jsem Vicki. Vicki Donovenová," podala mi ruku. Vicki Donovenová. "Meredith Smithová," nabízenou rukou jsem potřásla. "Hele, Vicki, nevíš kde bych našla jídelnu? Jsem tu nová," zeptala jsem se. Ona se usmála a už mě táhla chodbou. Po chvilce jsme dorazili k velkým dveřím. "Promiň, už musím jít na dějak. Měj se," usmála se. "Díky moc, zatím," zavolala jsem za její vzdalující se postavou.

Pomalu jsem vešla do jídelny. Na tác jsem si položila špagety a začala pohledem hledat někoho známého. Po chvilce jsem zahlédla Elenu, která na mě zběsile mávala. Musela jsem se pousmát, ale vydala jsem se jejím směrem. Cestou jsem ještě zachytila Stefanův zkoumavý pohled, ale to už jsem pokládala svůj tác naproti Eleně. "Tak co? Jak ses měla?" optala se Bonnie, sedící vedle Eleny. "Ale jo, šlo to. Kde máte Caroline?" usmála jsem se na ně. Ony dvě si vyměnily jakýsi pohled ale nakonec Elena odvětila:

"Na biologii," odmlčela se, "hele, co víš o Stefanovi Salvatore?" Překvapeně jsem zamrkala, ale pak jsem odvětila: "Chodí se mnou na ájinu, pochází ze zakladatelské rodiny a vyrůstal v Itálii." Elena si povzdechla. "On se mi totiž líbí a Caroline taky, takže se teď trochu hádáme," pokračovala a smutně se zamračila. Nakonec se však oklepala, ale nechala to být.

Hned po obědě jsem se vyřítila z jídelny a běžela na matematiku, jelikož jsem lehce nestíhala. Se zvoněním jsem vběhla do třídy a okamžitě zaplula na židli vedle Caroline. "Ahoj. Jak se máš?" zeptala jsem se. "Docela dobře, až na to, že nám jde s Elenou o toho stejného kluka," pousmála se. "O Stefana?" zeptala jsem se a ignorovala, že sedí na druhé straně třídy. I kdybych šeptala, bylo by to jedno, protože stejně mohl slyšet náš rozhovor, pomocí svých zlepšených smyslů.

"Jo, ale ne tak nahlas," sykla šeptem Caroline. Od Stefana, sedícího směrem za mou blonďatou kamarádkou, jsem zachytila pobavený úšklebek. Samozřejmě, že poslouchá. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, objevila se ve třídě profesorka. Podle jejího nedbalého chování jsem zjistila, že neuškodí, když nebudu chvíli dávat pozor. Navíc, nevím proč, ale v téhle dimenzi jsou o několik lekcí pozadu, takže to vše už umím.

Najednou se mi začal mlžit pohled. Zkoušela jsem to zahnat rychlým mrkáním, ale nic. Mlha kolem mě se pořád zvětšovala. A však upoutala jsem nechtěnou učitelčinu pozornost. "Slečno Smithová, děje se něco?" Znovu jsem zamrkala. "Omluvte mě, prosím," vyhrkla jsem, naházela sešity do tašky a vyběhla z učebny. Moje kroky zamířili přímo na záchody. Nebyla tam naštěstí ani noha. To už jsem se ale sesunula na zem. Mlha se začala stahovat přímo kolem mě, až mě nakonec pohltila.
________________
Seděla jsem na louce a dívala se na rozkvetlé květiny. Dívka ve starobylých zelených šatech sedící za mnou, mi zaplétala vlasy. Já sama jsem na sobě měla fialové šaty. Obě jsme se smály. Když s mými vlasy skončila, vyskočila na nohy a znovu se zvonivě zasmála. "Sluší ti to," řekla mi. Nic jsem neodpověděla a objala ji.

...

Seděla jsem na posteli ve staře vypadajícím pokoji, který mi však byl až nebezpečně povědomí. Měla jsem na sobě modré šaty z patnáctého století. Houpala jsem nohama a poslouchala rozhovor dvou lidí za dveřmi. Mluvili Bulharsky. "Přece jim ji nemůžeme vydat," brečela nějaká žena, jejíž hlas jsem znala, ale nevěděla jsem odkud. "Dřív nebo později si pro ni přijdou, a ty to víš," odvětil jí na to též známý, mužský hlas. "Ale vždyť ona za nic nemůže," posmrkávala dál žena. "Sama víš, že pokud jim ji nedáme, doplatí na to hůř," teď už zněl i mužův hlas trochu zlomeně.

...

"Kam mě to táhnou? Katerino! Matko! Otče!" křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné. Dívka v modrých šatech brečela do rukávu ženy vedle ní, které také tekly po tvářích slzy. Muž vedle nich sice nebrečel, ale smutnému pohledu se neubránil. Já jsem se snažila vymanit ze sevření dvou žen, které mě táhly pryč, i když jsem věděla, že je to prohraný boj.
_____________
Mlha se pomalu rozestupovala a můj pohled se projasňoval. Ocitla jsem se zase na školních záchodech. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že se za čtvrt hodiny zvoní. Rychle jsem si opláchla obličej a vyřítila se chodbou pryč, než to stihnou ostatní studenti. Rychle jsem zamířila ulicemi Mystic Falls a děkovala si, že jsem při cestě do školy dávala pozor a zapamatovala si cestu zpět. Než jsem se nadála, vytahovala jsem z batohu klíče a odemykala dveře od domu.

Až když jsem za sebou zabouchla a sesunula se na gauč, mohla jsem si dovolit přemýšlet nad událostmi na záchodech. Takže... Byla to vidina? Ne. Na to to bylo moc živé a navíc se mi zdá, že ty lidi znám. Čistě teoreticky to mohla být i vzpomínka. "Ale jak bych si mohla pamatovat něco z patnáctého století?" zašklebila jsem se sama pro sebe. Ale co jiného, než vzpomínka by to mohlo být?
=============

Moc se všem omlouvám za neaktivitu u tohoto příběhu, ale dlouho jsem neměla nápad a tak jsem se rozhodla, že postnu tuhle  kapitolu, kterou už mám napsanou déle, ale myslela jsem si, že jí něco chybí.
- Vikyy <3