Sluneční záře mi svítící do očí.....
Když se probudím, otevřu oči vidím na nebi krásné mraky, který si jen tak plavou na obloze ku předu.
Poté se posadím rozlehnu se kolem sebe vidím, že jsem uprostřed louky na stranách z každé strany les podívám se před sebe a vidím nádherně čiré jezero. Podívám se za sebe a vidím otevřené dveře do mé krásné chaloupky.
V tom momentě vše zhasne a před očima vidím BYL JSTE ODHLÁŠEN, z nenadání se vše zatmí.
Když konečně otevřu oči vidím na stropě, šest nula nula, ou počkat já jsem usnul v tom zařízení, no co už. Je na čase jít zase do toho nudného reálného světa kde není nic krásného. Když odložím brýle na cloudlink, i tak si vždy nechávám sluchátko abych mohl kdyžtak komunikovat nebo si aspoň zapnout na brýlích od cloudlink mini virtualní menu, je to taková moderní fíčura místo mobilu.
Vezmu chytré hodinky z nabíjecího stolku a běžím ke dveřím od koupelny zde se upravím udělám hygienu, poté běžím ke skříní vezmu první oblečení, co vidím poté vezmu batoh a jdu do školy v kuchyni si vezmu na pultu milkshake. Zhasnu zasebou, zavru dveře mohu vyrazit, v tom se podívám z okna a vidím pochmurné počasí a řeknu: hmm co čekám realita. Než jsem vyšel ven jsem si do postranní kapsy batohu dal deštník pro případ. Cestou na bus, který je na druhé straně, cestou sleduji baráky a každou lampu občas mě totiž štve že nějaká lampa nesvití. Když už konečně dojdu na konec vesničky přijede bus semnou na zastávce čeká nějaká postarší paní samozřejmě jí pustím dříve a poté půjdu, poté co paní odešla jsem nastoupil a spustil,, Dobré ráno, prosím jednou do Sakury,,. Vždy mě cesta stojí pár drobných díky bohu, cestou poté sleduji pobřeží a ranní klidné moře, ale dnes bylo nějak rozbouřené, asi bude dnes pršet ještě že jsem si vzal deštník. Pokaždé si zapnu muziku do sluchátka k němu ještě vytáhnu jedno z pouzdra, které mám v malé kapse u batohu. Poté co spustím hudbu začnu pomalu usínat a myslet na to co budu dělat po škole, pokaždé ale vždy skončím u toho, že sleduji východ slunce a než vyjde usnu. Jenže dnes je fakt venku ošklivo takže jsem usnul hned protože jsem neměl co sledovat. Celou dobu se mi zdálo, jak volně létám nad mořem z oblak do oblak nahoru a dolu přitom když jsem chtěl po několikáté volným pádem spadnou do moře jsem se náhle probudím. Když se podívám z okna tak vidím, že se blížím ke škole, takže je čas se tak trošku zpomalovat a pokusit se nahodit úsměv, a ne se pořád mračit nebo být znuděný. Když nakonec vycházím jako poslední z autobusu neposlední chvíli uhnu a udělaná krok vedle kaluže která tu zůstala po včerejším dešti, poté se rozhlednu, jestli tu není z mé otravné třídy, ale díky bohu není. Takže mohu jít v klidu se skloněnou hlavou dolu ku předu, když jsem se snažil zapnout písničky tím, že poklepu dvakrát na sluchátko od cloudlinku místo hlasového ovládání jsem chytil bolest do loktu. No jo já zapomněl že jsem v realitě, ale i přes tu bolest jsem to zvládl aktivovat, takže jsem mohl být v klidu nikoho jsem v okolí neslyšel a poslouchal svoje oblíbené písničky. Od té doby, co jsem vstoupil do budovy školy a procházel tak chodbami mě hrozně děsilo proč se na mé občas dívají jediný co mi zbylo je ignorovat a jít dál hlavní bylo dělat že je nevidím. Takhle pomalu dojdu až do třídy, která je otevřená pomalu do ní vlezu všichni se na mě podívají a řeknou bré ranko já jediný co udělám kývnu na ně zpět a jdu ještě pomaleji k mé lavici která je úplně vzadu vlevo s výhledem na školní park. Když se posadím do lavice vytáhnu si věci z batohu na lavici což obsahuje pouze tablet s perem to je vše poté začnu sledovat co děje v parku jako je například větve, jak se hýbají nebo popeláře jak uklízí koše či dobíhající žáky do školy. Když takhle plyna čas já sleduji věci z okna písničky hraji v uších tak si uvědomím, že mi zachvěli mojí skvělou chvilku, kdy mi nic nemůže snad zkazit tak mi to zkazí školní zvonění.
