Demon

Prolog - Kdo jsem?

Panoval teplý večer. Seděl jsem na skále, která v blízkém okolí byla největší. Poslední sluneční paprsky mě hřály do tváře. Čekal jsem v tichosti a trpělivě čekal, až zapadne celé slunce a bude panovat temná noc. Protože v noci vždy vylézaly znetvořené nestvůry, jak já jim rád říkával přerostlé ještěrky. Ale dřív takoví nebyly. Dřív to bývaly lidé z masa a kostí. Jenže jak si s lidmi osud zahrával, tak v těchto bývalých lidech panovala zloba, krutost i nenávist. A tím si k sobě přivolali hlavního démona nebo jeho poskoky, se kterými uzavřeli smlouvu. Po splnění jejich nejtajnějších přání a snů se tito lidé proměnili v tyto nestvůry, které zabíjely nevinné lidi a ničily vše kolem sebe. A já tu byl, abych je mohl zabít, pozřít jejich duši. V podstatě jsem jim takhle zachraňoval duši, která byla upsaná samotnému ďáblu. A kdo vlastně jsem já?

Byl jsem taky démon. Přesněji řečeno jenom poloviční. V noci jsem se dokázal proměnit v podobné přerostlé ještěrky, jako byly tito démoni, kteří dřív byly lidé. V démoní podobě jsem měl šedé oči, z tlamy mi vyčuhovaly velké bílé tesáky a na rukou i nohou byly ostré drápy a celé mé tělo bylo tvořeno černo-šedými plameny. Toto byla má pravá tvář, pravá podoba. A v této podobě jsem byl nejsilnější, takže na lov jsem chodil jedině v noci. V noci se i tyto zrůdy zjevovaly nejvíce. A k boji mi sloužil i můj meč. Drápy jsem používal většinou jen v nouzi, nebo když jsem chtěl boj urychleně ukončit. Ale přes den jsem byl jako normální, obyčejný člověk. Nebo přesněji řečeno, jako středoškolák. Přes den jsem se do své pravé démoní podoby proměnit nesvedl, ale přesto jsem dokázal ovládat a použít své démoní plameny či meč. Ale plameny přes den nebyly tak silné a účinné, takže jsem se víc spoléhal na meč. Ale přes den se zrůdy zjevovaly velice v omezeném počtu, než tomu bylo v noci.

Co zapadly i poslední sluneční paprsky a nastala temná noc, tak jsem se hned proměnil do své pravé podoby. Jako zrůda jsem měl dobře vyvinutý čich, zrak i sluch. I v lidské podobě byly dost vyvinuté, ale o hodně slabší než v mé pravé podobě. Ale přesto oproti lidským smyslům byly vyvinuté dost. Takže jsem hned po své proměně využil čich. Lidský i démoní pach se dal rozlišit. Démoní pach voněl po síře, takže za mě nic moc vůně. Nemám ji rád a nikdy jsem ji nějak rád neměl. Za to ta lidská vůně, to bylo něco jiného. Lidé voněli dosti sladce. Takový mišmaš vůně různých druhů sladkostí. Po pár minutách jsem zacítil sílící zápach po síře. Došlo mi, že tu jsou dvě zrůdy a hned jsem se po nich vydal.

Za pár minut jsem narazil na dvě zrůdy. Ale i ony měly dobře vyvinuté smysly, takže vcelku rychle mě vycítily a po slézu i uviděly. Obě se připravily k boji. Já v pravé ruce držel svůj meč a rozhodně jsem byl připraven k boji. Zaútočil jsem na tu větší zrůdu, která se pokusila mému útoku vyhnout, přesto se mi povedlo ji zranit. Hned se ozval její kvílící řev. Hned jsem byl připraven zaútočit na toho menšího, kterého jsem měl v plánu jednou ranou zabít a poté dorazit toho většího zraněného. Jenže jsem netušil, že ten menší bude mít větší sílu, než měl ten větší. Takže nakonec z mého útoku se stala obrana. Nedokázal jsem se ho vůbec dotknout a jen tak, tak jsem unikl na jeden strom před jeho útokem, který mě málem zasáhl. Tušil jsem, že tento bude o něco tvrdší oříšek, proto jsem se rozhodl zneškodnit toho většího, kterého jsem už zranil. Než se stačil postavit na nohy a připravit se k boji, tak mě nejspíš ani nezaregistroval, jak jsem rychle běžel proti němu a svým mečem ho rozpůlil vedví. Všude tryskala krev, která umazala nejen okolí, ale i mě. Mrtvá nestvůra se proměnila v člověka, ze kterého vyprchávala bílá oblaka, což byla duše. Hned jsem tuto duši lapil při letu a spolknul ji. Byla to zároveň má obživa, abych v démoní podobě byl silný a kdybych byl raněn, aby se mé zranění co nejrychleji vyléčilo. Z lidského těla poté vznikl jenom prach. Ani kost z těla nebyla. I když šlo o pár vteřin, tak té menší zrůdě se mezitím povedlo utéct. Jak podlé. Pomyslel jsem si a ušklíbl se. Hned jsem zhluboka nasál vzduch a po chvíli danou zrůdu ucítil. Jenže jsem pocítil i jinou vůni. Sladkou. Musel jsem si i hned pospíšit, protože v blízkosti zrůdy, která mi utekla, byl člověk. Proto jsem se hned vydal za pachy.

Sice se mi je podařilo najít rychle, ale přesto bylo pozdě. Zrůda člověka zaregistrovala také a hned po ní skočila. Člověk vřeštěl, ale bohužel pro něho bylo pozdě. Zrůda se mu zakousla do ramene svými ostrými zuby a kus ramenního masa odtrhla z jeho těla. Víc jsem zrůdě nedovolil a vrhl se na tu zrůdu. Člověk neboli muž, seděl skoro ležel u kmene stromu, držel se za zraněné rameno a jen s hrůzou v obličeji sledoval můj boj. Tato zrůda byla hodně houževnatá, ale to bylo dané tím, jak byla malá. Mrštná jak myš. I když snadný boj to nebyl, nakonec se mi povedlo i tuto zrůdu zdolat. Po přeměně na člověka jsem pohltil její duši a z člověka se stal pouhý prach. Ale bohužel čekal mě ještě jeden úkol, který nebyl zrovna pro mě nejlehčí. Tento muž, co byl pokousán touto zrůdou stále žil. Jenže jsem ho musel zabít. Ono totiž, když tyto zrůdy pokousaly či poškrábaly lidskou bytost a nezabily, tak z daného člověka se také stala zrůda. Postupně se proměňovala z člověka na zrůdu. A kdybych právě tohoto muže nechal naživu a pomohl mu do nemocnice, tak by se stala hrozná katastrofa. Po přeměně tohoto člověka ve zrůdu by v nemocnici ostatní lidi buď zabil, či je jen poškrábal a udělal z nich stejné zrůdy, jako byl on sám. A tomu jsem musel zabránit.

„Z-zrůda...Z-zrůda...Z-zrůda..." křičel muž a nejspíš se snažil v tomto hlubokém a temném lese přivolat pomoc. Stoupnul jsem si před něho a připravil meč k jeho usmrcení. „N-nezabíjej mě! N-nic neřeknu! N-nikomu!" usilovně prosil o ušetření života. A kdyby nebyl oslaben kousnutím, tak by se nejspíš dal na úprk.

„Promiň, musím to udělat..." zašeptal jsem, a i když jsem tyto situace nesnášel, ba nenáviděl, vždy jsem šeptal, ale můj hlas byl pevný a rozhodnutý udělat svou povinnost. Rychle jsem švihl svým mečem a muži se po chvíli skutálela hlava z jeho ramen na zem. Zavřel jsem pevně oči a jenom si povzdychl. Znovu jsem otevřel oči, pohltil jeho duši a přede mnou už neleželo tělo mrtvého muže, ale pouhý prach. Ale nemohl jsem se tu zdržet nějak dlouho. Noc teprve začala a zrůdy vylézaly, aby se posilnily a různě škodily. A já je takhle zabíjel celou noc.

Co vylezly první sluneční paprsky druhého dne, ujistil jsem se, že nikde poblíž už žádná zrůda nebyla a postupně jsem se proměnil zase v člověka. Což značilo jediné. Byl tu nový den a já si musel pospíšit, protože mě přes den čekalo učení na jedné ze středních škol pro lidi.