Demon

1. Kapitola

Když bylo po boji, tak jsem si došel k jezírku, které bylo obklopeno skálou. Ono to jezírko ani tak zcela nebylo. Spíše šlo o kamenolom, ale vypadalo to jako jezírko a tak jsem tomu tak říkal. I když špatně. Ale bylo mi to jedno. Spíše šlo o to, že zde byl dokonalý úkryt mých věcí, když jsem v noci lovil a zabíjel. Při prvních ranních paprscích jsem se hned proměnil zpět v člověka. U tohoto jezírka jsem měl schované své oblečení, nebo spíše školní uniformu a batoh, kde jsem měl věci do školy. Ale než jsem se oblékl, tak jsem si v kamenolomu zaplaval. Musel jsem ze sebe smít krev příšer, která na mě ulpěla při boji.

Když jsem si zaplaval a smyl ze sebe veškerou špínu a krev, tak jsem zašel do jednoho křoví u jedné skály. Zde jsem měl ukryté věci. Osušil jsem se do modrého ručníku, vzal na sebe školní uniformu. Své černé krátké vlasy jsem nechal trčet do všech stran. Měřím okolo sto osmdesáti pěti centimetry. Upravil jsem si zelenou kravatu a černé sako. Na záda si hodil hnědý batoh a byl jsem připraven vyrazit do školy.

Další výhoda démonů byla taková, že spánek nepotřebovaly. V případě, že démon si šel lehnout, bylo v situaci, kdy byl těžce raněn a pomocí spánku nabíral více síly, energie a zranění se lépe zahojilo. I když ne tak rychle. Ono záleželo, o jak vážné zranění šlo.

Když jsem dorazil ke škole, tak ji zrovna otevírali. Nebo spíše se o to staral školník. Ale já ještě dovnitř nešel. U školy byly stromy a na jeden jsem si každé ráno vyšplhal, udělal své pohodlí a sledovat okolí. Ale dnes to bylo všechno naposledy. Tento svět jsem měl dnes opustit. Největší nepřítel mého otce, se totiž nakonec rozhodl vyhlásit válku otci, když se mu nedařilo doposud ovládnout tento svět. Proto mě sem otec poslal. Věděl, že tento démon si bude chtít tento lidský svět podmanit a získat nejsilnější armádu, aby mohl porazit mého otce a vládnout všemu. Ale když jsem mu veškeré jeho plány ve světě lidí překazil a nakonec se rozhodl jít do války přímo, tak jsem se musel vrátit a pomoci vybojovat vítězství pro otce a tohoto démona porazit. Ale měl pět poskoků, takže nejprve jsem musel zabít je a pak až jeho. Na stromě jsem ale sedával každé ráno. Jen dnes to bylo takové loučení, a taky poslední sledování nejkrásnější dívky na této škole. Pro mě na celém světě. Byla střední výšky, dlouhé hnědé vlasy, modré oči a nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl. Jmenovala se Rosannah Williams. Ale nikdy jsem s ní slovo neprohodil. Nemohl jsem, když mi došlo, že jsem se do ní zamiloval. Což, jako démon, jsem nemohl. V našem světě byla totiž zakázaná láska mezi démonem a člověkem. I v případě, že šlo o polovičního démona, jako jsem byl já.

Ale kromě mě, že jsem se do Rose, takhle ji říkali všichni, zamiloval, to věděl ještě jeden člověk. Můj nejlepší přítel, kterého jsem tady získal. Jmenoval se Callum Jones. Co jsme se poznali, tak jsme pár klukovin spolu vyvedli. Proto jsem věděl, že rozloučit se s ním, bude pro mě dost těžké. Ale nikdo se mnou jít nemohl. Nikdo o našem světě nevěděl.

„Už ji zase šmíruješ?" ozval se zezdola mužský hlas. Když jsem se podíval dolů, tak tam stál s úsměvem od ucha k uchu Callum.

„Aspoň něco, než nic," pronesl jsem s úšklebkem na rtech a seskočil dolů ke Callovi. Callum měl krátké, upravenější vlasy v blond barvě. Byl asi o pět centimetrů menší než já a barva jeho očí byla šedá. Jako mé, když jsem byl ve své pravé podobě. Já měl jinak tmavě hnědé oči. Když jsem se tak nějak upravil, vyrazili jsme do školní budovy společně.

Došli jsme se skříňkám, které jsme měli vedle sebe. Každý tam měl své přezůvky. Callum si ještě do skříňky dal mikinu, kterou měl na sobě místo bundy. Sice bylo jaro, ale rána byla ještě chladná, takže lidé nosili lehké bundy či mikiny.