Nikdy neříkej Nikdy

1

Pohled Lisy:

"Neboj teď jdu domů" telefonovala jsem se starší
sestrou ,která měla jasný názor na chození domů v temných nocích, ale obě dvě jsme jiné, zatím co moje sestra se usadila, já v 21 letech pařila do rána, i když jsme se mezi sebou občas nedomluvili ,vždy jsme se nakonec usmířili, obě máme jiné názory a obě dvě si je umíme   prosadit.
"Už jsem skoro doma" řekla jsem do telefonu,a obešla lampu do které málem narazila.
,,víš že se o tebe bojím, navíc nemůžeš vědět co venku číhá za nebezpečí, já se v tvých letech už usadila a v 22 se vdávala" ozvala se sestra z telefonu, ja jen otráveně vydechla
" já vím ségra a jsem rada že jsem teta i když jdu špatným vzorem..." zasmála jsem se do telefonu,i když sestra nevypadala nadšeně, ale přece jen je mezi nami 15 let rozdíl, obě dvě máme jiný názor na svět ,a taky na řešení problémů, zatím co sestra měla dlouhý proslov ,ja se vyděsila party mužů v jedné z temných uliček, na chvíli jsem se zastavila a pozorně sledovala děj
,,vnímáš mně vůbec ?"
Ozvala se sestra z telefonu
"Počkej ještě ti zavolám."
Ukončila jsem telefon, ani netuším proč ,ale děj mě zaujal měla jsem divný pocit, jako by se každou chvíli mělo něco stát ,a taky stalo ,parta mužů odhodila jednoho chlapa na zem ,najednou všichni odstoupili a vyšel další který si dřepnul k chlapovi na zemi ,a něco mu říkal pak zase vstal a vytáhl něco z kapsy bundy, najednou se ozvala tichá rána ,jen tak akorát tichá abych ji uslyšela ,jako spadnutí kamínku, vystrašeně jsem couvala tak dlouho dokud jsem nenarazila na stěnu domu, s mým neštěstím se bouchla tak silně že se všichni muži otočili, dva z nich za mnou rychle šli se zbraní namířenou na mě ,ale ten který zastřelil toho chlapa zvedl ruku a všichni se hned stáhli, chtěla jsem utíkat ,ale nešlo to byla jsem mimo neděsil mě ,ani tak pohled na toho chlapa, jako ten šok a neschopnost utéct, přeci jen jako malá jsem střílela ze zbraní a toto mi nedělalo problém věděla vše okolo zbraní a taky to že tlumič je nelegální ale to i zabíjení
"Kurva!"
Vydělila jsem se sama sebe, a obzvlášť mého slovníku.
,, Tak na co čekáš ?! Uteč než si to rozmyslím a zabiju tě!"
vzhlédla jsem na toho záhadného muže, stále jsem neuměla ovládat své tělo, stála jsem opěrná o zeď a nedokázala se hnout, říkala si v hlavě ať uteču, ale nic
Záhadný muž se k mě stále přibližoval, byl blíž a blíž dokud nebyl u mě tak blízko že jsem mu viděla do jeho chladných očí
,,holka proč jsi neutekla?"
Naklonil se a podíval se mi   do očí
,,jak se jmenuješ?"
Přejel mi prsty po čelisti, ja se mu vymanila a snažila se utíkat, 200 metru od místa kde zabili toho chlapa jsem se teprve zastavila a zalezla do uličky tak abych nebyla vidět
"Sakra, proč jsi se tak vyděsila ?!"
Mluvila jsem sama k sobě abych se cítila lépe, i když jsem se snažila zapomenout, jeho pohled jsem měla pořad před sebou a ty jeho mrazivé modré oči...