Námitky lorda Hasketta

1. Kapitola

• ~ •

Vítám vás u nového příběhu z prostředí regentské Anglie, které patří do mých úplně nejoblíbenějších historických ér. Pohodlně se tedy usaďte a doufám, že si tenhle příběh užijete. A třeba si jím zjratite čekání na další sérii Bridgertonových!

Londýn, březen, 1812

Hrabě Abraham Haskett otevřel oči a líně se protáhl. Jeho zrak padl na nahou ženu, ležící vedle něj.  Neznal ani její jméno, ale pramálo mu na tom záleželo. Pravděpodobně se s ní už nikdy nesetká. V Londýně bylo mnoho žen jejího typu a on jen nerad vstupoval dvakrát do stejné řeky. Potichu vstal, aby svou noční společnici nevzbudil a začal se oblékat. Přitom pohlédl na své kapesní hodinky a polohlasně zaklel. Už bylo půl deváté. Musí si pospíšit, jestli nechce přijít zase pozdě na snídani s matkou. Nejradši by ji vynechal úplně, ale hraběnka vdova na nich urputně trvala a jako omluvu byla ochotna přijmout jedině smrt.

Čert aby to!

Prsty mu kmitaly v naučených pohybech, když si vázal vázanku a zapínal vestu. Do dvou minut byl oblečen. Hodil na noční stolek několik mincí a popadl klobouk. Hluk ženu probudil. Otevřela oči a překvapeně zvedla pohled k oblečenému Abrahamovi.

„Už jdete, pane?" zeptala se protáhlým hlasem.

„Ano."

Žena pohlédla na peníze, kterými zaplatil její služby a našpulila rty. „Přece byste neodcházel tak brzy? Bez tepla vašeho těla je mi zima."

S Abrahamem její svůdné mrkání ani nehnulo. „Tak se oblečte. Sbohem, madam." Slovo madam jen opovržlivě vyplivl, ale nezdálo se, že by to ženu nějak urazilo. Protáhla se, takže dala na obdiv všechny své bujné křivky.

„Jste tak zaneprázdněný muž, když musíte odcházet takhle brzy ráno," povzdechla si. „Propustím vás, ale doufám, že večer se zase budu moct těšit z vaší společnosti."

Abraham nehnul brvou. „To se nestane," odsekl chladně a nevšímal si ublíženého a překvapeného pohledu, který na něj po těchto slovech vrhla. Nebude pro ni žádný problém, najít si dnes večer jako společnost někoho jiného. „Jak už jsem řekl: sbohem." S těmi slovy si nasadil klobouk, stroze na ženu kývl a vyšel z místnosti. Neměl času nazbyt.

Když se dostal na ulici, vyrazil svižnou chůzí, nejen z důvodu svého zpoždění. V této části Londýna se nechtěl zdržovat příliš dlouho. Ulice zde zapáchaly přímo strašlivě a kolemjdoucí na něj vrhali zvědavé pohledy, ačkoliv se to snažili dělat jen nenápadně. Oddechl si, když se ulice začaly pomalu proměňovat na—aspoň trochu—čistší, voňavější a uhlazenější. Mayfair.

Pohledem zkontroloval čas na hodinkách a vzdychl. Bude si muset sehnat kočár, jinak určitě včas nepřijde. V téhle části však bývalo velmi obtížné nějaký sehnat. Vlastně často docela nemožné. Rozhlédl se kolem a ke své radosti spatřil, jak zrovna jeden pomalu zastavuje na protější straně. Rozběhl se k němu. Na chodníku stála nějaká mladá dáma, která právě kývala na kočího a Abraham zaklel a přidal do kroku.

„Ach, děkuji slečno, že jste pro mě ten kočár pozdržela!“ zavolal na ni, když se ocitl v její blízkosti. Dívka se na něj otočila, ve tváři udivený výraz.

„Promiňte?“

„Děkuji vám,“ kývl na ni a začal se soukat do kočáru.

„Pane!“ zvolala pobouřeně. „To je můj kočár, jak si dovolujete—“