Námitky lorda Hasketta

5. Kapitola

„Slečno Livingstonová," ozval se za jejími zády vlídný hlas. Otočila se. Stál tam vévoda z Graftonu a natahoval k ní ruku. „Mám za to, že jste mi slíbila tento tanec."

Sophie s pousmáním přikývla a vložila svou dlaň do té vévodovy. I před rukavice cítila jeho tělesné teplo. Ale nepotil se. To bylo dobré znamení.

„Chtěl bych se ještě jednou omluvit, že jsem popletl příjmení vaší přítelkyně," prohodil vévoda, zatímco ji vedl doprostřed sálu.

„Už jste se jednou omluvil," pokrčila rameny.

„Ano, slečně Melvinové, ale vám jsem se neomlouval," odpověděl klidně. „Viděl jsem na vás, že jste to nesla nelibě. Věřte mi, neměl jsem v úmyslu slečnu Melvinovou urazit. Její příjmení si pamatuji velmi dobře. Byl jsem zrovna jen poněkud..." zaváhal a chvíli hledal vhodné slovo. „Rozptýlen," řekl nakonec a usmál se.

Sophie mu úsměv oplatila. „Po takových slovech musím vaši omluvu samozřejmě přijmout."

„Děkuji vám, slečno. Bylo by skutečně politováníhodné, kdybyste mi neodpustila," poznamenal upřímně. Sophie k němu pozvedla zrak a zkoumavě si prohlédla jeho tvář.

„Skutečně?" zašeptala.

„Ano," vehementně pokýval hlavou. „Myslím, že my dva bychom mohli být přátelé. Co si o tom myslíte? Chtěla byste být mojí přítelkyní? Opravdu mi na tom záleží." S neobyčejnou vřelostí jí stiskl ruce a Sophie se neubránila lehkému začervenání. Nestávalo se jí každý den, že by jí vévodové nabízeli své přátelství.

„Jste příliš laskavý, Vaše Milosti," vydechla nakonec. „S radostí vaše přátelství přijmu."

Vévoda ulehčeně vydechl. „To jsem rád. Věříte mi, že jsem se docela bál? Slyšel jsem, že jste při vybírání přátel nesmírně přísná."

Sophie překvapeně vyklenula obočí. „Přísná? Kdo vám o mně řekl takovou věc?"

„Když dovolíte, to prozatím zůstane mým tajemstvím," mrkl na ni. „Ale myslím, že byste si rozuměla s mým nejlepším přítelem. Jemu se lidé ani neodvažují své přátelství nabízet."

„Pane!" zvolala Sophie pobouřeně. „Nevím, co se vám o mně doneslo, ale přísahám, že takovou výtku si nezasloužím."

Vévoda zamyšleně naklonil hlavu na stranu. „Domníváte se, že je to výtka? Já takovou vlastnost považuju za ukázku pevného charakteru. Možná proto, že je mně samotnému bohužel cizí. Nejradši bych považoval za své přátele každého, ale zjišťuji, že ne každý za přítele považuje mě. Jedna z nevýhod bytí vévodou." Zasmál se, ale Sophie v jeho hlase postřehla lítost. Pochopila proč. Nejspíše za ním chodilo mnoho lidí a žádalo ho o laskavosti, jen proto, že je vévodou. Kdo z nich by však v nesnázích pomohl jemu? Pocítila osten viny. Copak ona se od nich liší? Ještě dnes ráno měla jeho jméno zapsané vedle desítky dalších a pohlížela na něj pouze jako na muže s titulem a penězmi.

„Penny za vaše myšlenky?" probral ji z uvažování vévoda. Trhla hlavou.

„O mé myšlenky radši zájem nemějte," poznamenala. To už bylo třeba, aby se připravili k tanci. Vévoda jí položil jednu ruku na záda a druhou uchopil její dlaň.

„Jste zajímavá žena, takže máte určitě zajímavé myšlenky," podotkl vévoda s úsměvem, když zazněly první tóny valčíku. Dali se do pohybu. K její nesmírné úlevě, vévoda tančit uměl.

Sophie k němu vzhlédla a uvažovala, jestli to má být pokus o flirt. Vévoda z Grafronu, že by chtěl flirtovat zrovna s ní? Bylo to možné?

„Mlčíte. Budu tedy hádat, na co myslíte. Říkáte si, jak je tento sál vkusně vyzdobený a přemýšlíte, jestli byste také zvládla uspořádat takový ples."