Námitky lorda Hasketta

2. Kapitola

Londýn, duben, 1812

Sophie Livingstonová byla velmi racionální žena. Moc dobře věděla, že žena bez muže má jen malou cenu, obzvlášť když je ještě k tomu bez peněz. Bohatá žena si mohla dovolit zůstat svobodná a byla uznávaná, ovšem chudá ztratila ve společnosti lesk a byla starou pannou nazývána s tou největší pohrdavostí a posměchem. Přesto ještě nebyla vdaná. Měla jednadvacet let a mohla už se tedy za starou pannu považovat. Vždyť měla za sebou již celé dvě sezóny! Většina jejích vrstevnic byla vdaná a některým se také narodilo první dítě.

I přes vědomí toho všeho zůstávala svobodná. Zatím nepotkala nikoho, kdo by ji dokázal byť jen z poloviny zaujmout a ačkoliv nevěřila na lásku— respektive nevěřila na lásku pro sebe, dle svého názoru byla na něco tak šíleného příliš praktická—chtěla se provdat za někoho, kdo aspoň nebude nudný. Ovšem teď se situace naprosto změnila a z toho důvodu seděla u pracovního stolu, na kterém měla otevřený Lexikon šlechty a pečlivě si z něj určitá jména opisovala na papír.

Necítila se tak docela příjemně při pomyšlení, že ze svého potenciálního budoucího manžela dělá pouhé jméno na seznamu mnoha dalších šlechticů, ale zároveň to považovala za nejpraktičtější způsob, jak takzvaně roztřídit zrno od plev. Chtěla někoho, kdo bude přijatelně příjemný a především přijatelně bohatý. Aspoň tolik, aby dokázal splatit dluhy jejich rodiny.

Ano, dluhy stály za naprostou změnou situace, ve které se ocitla a proto se musela vdát, a to co nejdříve, než se ta potupná zpráva roznese po celé Anglii a zničí jejich rodině pověst. A co hůř—jestliže pro svou rodinu nezíská výhodným sňatkem peníze na splátku, její sestry se ocitnou bez věna nebo pouze s velmi malým věnem. A to zrovna, když měla být Poppy příští sezónu uvedena do společnosti. Drahá Poppy, která o svém debutu snila snad už od kolébky. Sophie se nechtěla vdávat, ale nemohla dopustit, aby o šanci na štěstí přišly její mladší sestřičky. Nemohla dovolit, aby pikaly za nezodpovědnost jejich otce.

Ach, otec. Jen při pomyšlení na něj se Sophii sevřely všechny vnitřnosti odporem. Myslela si, že větší potupy, než tehdy před měsícem, už se od něj nikdy nedočká. Bylo to tak skandální, tak příšerné, že mohla děkovat Bohu, že to zůstalo utajeno. Kdyby se o tom někdo dozvěděl... jejich rodina by byla zničena navždy. Dluhy, ty byly oproti tomu pouze malý problém, který se dal vyřešit. Ona ho mohla vyřešit. A taky do udělá.

Zatlačila svým perem na papír větší silou, než mohlo unést. Hlasitě zaklela, když se jeho špička zlomila a natáhla se pro ostřítko.

„Taková slova se na mladou dámu nesluší," ozval se za ní hluboký mužský hlas, který Sophie okamžitě poznala. Překvapeně se otočila.

„Thomasi! Co tady děláš? Náš komorník tě pustil?" zeptala se se svraštělým obočím.

Thomas ležérně pokrčil rameny a široce se usmál, čímž odhalil svůj perfektní chrup. „Nejspíš už mě považuje za součást rodiny."

Sophie se zamračila a v duchu si poznamenala, že za to komorníkovi později musí vyčinit. To, že u nich byl Thomas Shepherd častěji, než u sebe doma, neznamenalo, že je přijatelné vpouštět ho do domu bez ohlášení.

„Ale no tak, nemrač se tolik. Starý Bernard dělá svou práci dobře. Namluvil jsem mu, že mě očekáváš."

Vzdychla. „Thomasi, nemůžeš—"

„Já vím, já vím," přerušil ji Thomas, na tváři stále uličnický úsměv. „Takhle se pravý gentleman nechová. Ten, když jde na návštěvu k dámě, musí být vždy řádně uveden a počkat, jestli ho dáma chce přijmout. Ale jelikož já vím, že mě chceš přijmout, nejdražší Sophie, dovolil jsem si tyto formality přeskočit."