I'm protecting you

Ztracen v temnotě

Cedric se probudil do chmurného podzimního rána. Stejně chmurná byla i jeho nálada. Kolejí Mrzimoru vládl obvyklí ranní chaos, který se nijak nelišil od chaotického rána na jiných kolejích. Cedric, ale jakoby nic z toho nevnímal. Naštěstí byla neděle a každý měl plnou hlavu plánů jak prožít volný den, takže si jeho poněkud zvláštní nálady nikdo nevšímal. Bez jakéhokoliv zájmu došel s ostatními do jídelny, ale popravdě ani nevěděl jak. Cestou ze schodiště sice vnímal své spolužáky, ale myšlenkami byl zpět v domě zla, který včera navštívil.

Přemýšlel o tom co se stalo, o tom co udělal, o tom co udělat měl a neudělal. Nikdy předtím o sobě nepochyboval. Věděl kým je a kým chce být. I když se nevyhýbal drobnému škádlení a běžným klukovinám, byl vždy čestný, spravedlivý, ochotný pomoci a zastat se ostatních. Najednou, ale jakoby ztratil sám sebe. Byl zmatený z toho co v pátek provedl. Ale co měl dělat? V sázce je život jeho otce, nejbližšího člověka který mu zbyl. Má bojovat s Pánem Zla, zachránit svou čest, a riskovat otcův život? Nebo má podlehnout zlu jako zbabělec? Nevěděl. Věděl jen, že je v tom sám, že není nikdo kdo by mu mohl pomoci.

Během snídaně těkavě sledoval své okolí. Zdálo se mu, že náhodné pohledy ostatních jakoby pronikají až do jeho duše a vědí o jeho spojení s Pánem Zla. Před každým takovým pohledem uhýbal. Najednou zachytil zkoumavý pohled profesora Snapea. Jeho pohled byl dlouhý, soustředěný a Cedric vysloveně cítil jak se mu probodává do jeho srdce, duše i mozku, pátrá tam a slídí líp než nemilosrdný mozkomor. Chtěl se z jeho pohledu vymanit, ale nešlo to. Až po několika dlouhých minutách to konečně dokázal. Odvrátil svůj pohled kam si do hloučku snídajících studentů. Bohužel, ani teď neměl štěstí. Jakoby sám Pán Zla na něj nachystat léčku, jeho pohled se na malý zlomek vteřiny setkal s pohledem chlapce, kvůli kterému teď stojí před osudovou, životní zkouškou. Pohled Harryho Pottera, pálil a bodal víc než zvídavý, lstivý a nebezpečný pohled profesora Snapea. Cedricovi byl sice jeho pohled nepříjemný, ale né kvůli páteční noci a to ho znepokojovalo. Věděl, že udělal špatnou věc, věděl, že by toho nikdy předtím nebyl schopen, ale nějakým zvláštním způsobem si svoje chování uměl ospravedlnit. Snaží se přece zachránit svého otce. Pohled Harryho Pottera jakoby v něm pitval a míchal všechny pocity. Je možné odpustit zlý skutek spáchaný pro dobrou věc? Je možné odpustit obětování člověka kvůli zachování vlastní cti? Cedric se utápěl ve svých černých myšlenkách a nebylo mu pomoci. Jediné z čeho se dokázal trochu potěšit, byla představa dnešního volného dne. Měl v plánu zalézt do Sovince a být sám. Být sám se svými myšlenkami, se svým svědomím. Hned po snídani proto zmizel v davu spolužáků aby se vyhnul všem nepříjemným pohledům a hlavně věčně pozitivnímu Zachariášovi, který už měl jistě na volnou neděli plány do kterých by Cedrica jistě rád zasvětil, a o to nestál. Neděle uběhla tak rychle, jak rychle dokáže utéct dlouhý den. Bylo něco k půlnoci když do jednoho z Mrzimorských pokojů vstoupil tmavý stín, a ztěžka dopadl na najbližší postel. Odkud si ze tmy se ozval rozespalý hlas.

,,Kde jsi celý den byl Cedricu?"

,,Klidně spi Zachy, zítra nás čeká těžký den."

***

Pondělní ráno už školu ovládla běžná disciplína. Cedric se snažil působit běžně, obyčejně jakoby nic. Přesto mu hlavou lítalo spoustu černých myšlenek na které byla neděle příliš krátká, a zdálo se, že si jejich přítomnost užije i dnes. Naštěstí ho popadl kolem ramen usmívající se Zachariáš.

,,Tak co, už mi řekneš, kde ses včera toulal?"

,,Jo hledal jsem tajemství starý Prýtový." a hlasitě se zasmál.