Crystal sky / czech

Wake up.

Mé nohy byly bezhybné. Ležela jsem na nechutně mokré zemi, ktetá zvláštně zapáchala. Jediné, co jsem v tu chvíli věděla, bylo to, že žiju. Pokoušela jsem se vstát, ale i tak mé nohy byly jako zkamenělé. Stále jsem si dokola prohlížela místnost, kde jsem ležela. Byl to pokoj do čtvercového tvaru, a pořád jsem měla pocit, že tu nejsem sama. Byla tu druhá postel. Povlečení nejspíš mělo být bílé, ale za nějakou dobu zšedlo. Opět jsem se snažila vstát, ale pak mi došlo.. co když jsem uvězněná a mám svázané nohy? Pokoušela jsem se zvednout hlavu, ta už poslechla a tak jsem se mohla podívat na místnost lépe. Zadní stěnu lemovalo rezavé topení, ze stropu vysela žárovka, i když pokoj moc neosvětlila. Teď mi došlo, že v pokoji není ani jedno okno. Hlavou mi projely různé myšlenky, od sklepa až po ty tajné místnosti v domech vrahů. Ani jsem nepoznala, jestli je noc, nebo den.

                                                                                              ***

Nevím, kolik uběhlo času, ale slyšela jsem velkou ránu a křik. Mám dělat, že spím ? Pomalu jsem zvedla hlavu, abych viděla, co přišlo do místnosti. Kovové dveře znovu bouchly, a já uslyšela tichý, ale rychlý dech. Nezmohla jsem se ani na hloupé haló, místo toho jsem vydala chraplavý zvuk. Ale tmavá postava v rohu u dveří mě slyšela, rychle se postavila a koukala na mě.

,,Ty.. už nespíš?'' Dobrý, otázka roku, taky jsem si všimla, že nespím. Nemohla jsem opět odpovědět, takže jsem na ní jen tak kývla. Pak se mě zeptala, jestli jsem v pořádku a jestli nechci, aby ke mně šla. Zase jsem na ní jen kývla, a během chvilky se za mnou dobelhala.

,,Jsem Lucy, tak nějak s tebou bydlím. Asi 4 měsíce jsi spala, párkrát jsi se probrala, tak jsem tě krmila zbytky z mého jídla.'' Mluvila pomalu a potichu, jako kdyby se bála, že jí někdo uslyší. 

,,Můžu ti pomoct, taky jsem takhle vypadala. Nejdřív pohybuj rukama, ty jsou teď důležitější.'' Poslechla jsem ji a začala jsem máchat rukama, ale neudržela jsem je. Chytla mou levou ruku a pomalu ji ohýbala v zápěstí. Nic jsem necítila, než začala cvičit lokty. Po chvíli jsem už mohla kroužit zápěstím a měla jsem děsnou radost, nevím jak, ale nějak jsem začala kvílet, ucítila jsem pach z mých úst. Tak to byl ten pach.

Po nějaké chvíly jsem dokázala hýbat i druhou rukou a nakonec jsem pohla i nohou.

,,Zvládneš mi říct, jak se jmenuješ?'' Najednou mnou projel pocit, pocit samoty a zapomnění, jak se vlastně jmenuju, kolik mi je, kde bydlím a jak vypadám. Viděla můj výraz a usmála se.

,,Máš štěstí, že o tobě ti chlápci občas mluvili. Říkají ti Hillová, nebo Bethany. Spíš Hillová, ale víc o tobě nevím. Já jsem se probrala o měsíc dřív než ty, a věř mi, že by jsi se radši nikdy neprobrala.''

Do očí se mi vlily slzy, chtěla jsem se zeptat na tolik otázek, ale Lucy se zvedla a řekla, že se teď musím vyspat a ať na sebe neupozorňuji. Překvapivě jsem usla během chvilky.

                                                                                               ***

Spala jsem docela dlouho, i když jsem si myslela, že nebudu moct spát. Byla jsem šťastná, kdyz jsem začala hýbat s prsty a mohla si promnout oči. Stále jsem se ale nemohla zvednout, takže mě radost zase opustila. Nečekala jsem dlouho a zase bouchly dveře. Až teď jsem si všimla, že tu Lucy zase není. Podívala jsem se ke dveřím a uviděla jsem velkého chlapa s dlouhými vousy a tak tenkýma očima, že jsem ani nepoznala, jakou mají barvu. Šel přímo ke mně. Z ničeho nic jsem vydala svou prvni hlasku - co. Chlap se zasekl a stál na místě. Když jsem zvedla hlavu, aby na mě viděl, otočil se a běžel pryč z místnosti. Dveře nechal otevřené, proto jsem věděla, že se ještě vrátí. Zase jsem měla ten hrozný pocit v břiše, až jsem dostala husí kůži. Čekání mě zabíjelo a je fakt, že aspoň hodinu nikdo nepřišel. Měla jsem šílený hlad, koukala jsem po pokoji po zbytkách jídla, ale zdálo se, že Lucy byla ráda aspoň za něco a všechno snědla. Moje oči najednou zavalilo ohromné světlo a do místnosti vešla žena s rudými rty, černými vlasy sepnutými do drdolu a za sebou vedla 4-6 chlapů. Přistoupila ke mně a pohladila mě po vlasech. 

,,Ahoj, Bethany. Nemáš hlad ?" Začala se hrozně smát, a mně přitom nepřidalo nic vtipné na tom, že tu ležím ve špíně, nemůžu se hnout, umírám hlady a nedokážu mluvit. Ani nevím, jak jsem se na ní tvářila, ale úsměv to rozhodně nebyl. Hned jak se dosmála, chlapi mě pomalu zvedali, abych si sedla.

,,Zlatíčko, přinesla jsem ti kaši. Sice je to zbytek z oběda, ale myslím, že by jsi momentálně snědla i hmyz, viď?" Tak moc jsem chtěla mluvit.. poděkovala chlapům, že mě posadili a pobídla dívku ve dveřích, aby mi přinesla kaši. Byla to Lucy, i dnes měla to vybledlé růžové tričko a vlasy v culíku, které stejně vypadaly, jako by je léta nikdo nečesal. Pomyslela jsem si, jak asi vypadám já. Lucy mi položila kaši do klína a černovláska jí rozkázala, aby mě krmila.

,,Až bude najezená, ať přijde do E74. A přineste něco k pití." Zase rozkazovala, ale teď mluvila ke mně, a chlapům. Koukala jsem na Lucy s vytřeštěnýma očima a ona se jen usmála. I přesto, že jsem se konečně najedla, jsem byla pořád ztuhlá a bez chuti do života. Ale už jsem dokázala mluvit !

,,Lu-c-cy?" Zeptala jsem se co nejlépe jsem mohla. Lucy mě objala a řekla, že už dlouho neslyšela své jméno od nikoho jiného, pak vstala. Koukala jsem, co dělá, a ona si šla sednout na svou postel, která byla tak 2 metry od té mé.

,,Jsem ráda, že se mnou už mluvíš. Asi se chceš na něco zeptat, viď ?"

,,Jo-o, vlastně jo." Znovu jsem se nadechla. ,,Kde to js-me?"

,,Víš, tuhle otázku jsem si pokládala ani ne hodinu, když jsem se probrala. Napadlo tě třeba, že bychom mohly být v podzemí, v nějakém sklepě, kde nás uvěznili nějací vrazi?" Zasmála se, jako by to, co řekla, byla pravda. Nejspíš už s naším osudem byla smířená, ale já rozhodně ne.

,,Myslí-š to vážně?"

,,Z části jo, ve sklepě jsme, jen nevím, co jsou zač oni. Viděla jsem jen, jak jeden chlápek s černým šátkem se symbolama křížků odstřelil druhýho chlápka, když mu nepřivezl zpátky peníze, a nevypadalo, že by se toho nějak bál..víš, někoho zabít." Její oči se teď podívaly k zemi, ale věděla jsem, že ani jedna netušíme, kdo to černovláska je. Vlastně jsem ani nevěděla, co je to E74. A kdy pro mě přijdou? To nemám rodinu, že mě nehledá? Chtěla jsem se zeptat na dalších milion otázek, když ale Lucy usla. Co vlastně dělá tam venku celý den? Proč se vrací až takhle pozdě?