CZ | Hidden Blade II | Assassin's Creed FF | ✓

Zabiják a génius

Ahojte! Tak konečně přidávám slibované pokračování ♥ Avšak tentokrát jsem se trochu víc rozepsala, takže očekávejte dvě části místo jedné - ne, že by vám to vadilo, co? :D 

Varování: obsahuje sprostá slova!

„Val?" zaslechla jsem za sebou známý hlas, načež jsem otočila hlavu a pohlédla svému příteli do tváře.

„Ezio," kývla jsem mu na pozdrav, a pak se opět zadívala do dálky. Ani mě nenapadlo, že z vrcholku vily Monteriggioni bude tak krásný výhled...

Vlasy mi vlály ve větru; cítila jsem se volná jako nikdy. Rukou jsem přejela svou novou zbroj a nedokázala jsem se ubránit šťastnému úsměvu. Dokázala jsem to, dokončila jsem výcvik. Teď jsem konečně jednou z nich. Stále tomu nemohu uvěřit.

„Ještě jsem ti pořádně nepogratuloval. Byla jsi dobrá studentka." Ezio se vyšvihl vedle mě a opřel se o kraj komína. Sama jsem vstala a otočila se k němu čelem.

„Tvůj strýc byl dobrý učitel. A ty každopádně také," natočila jsem hlavu na stranu, aniž bych se přestala usmívat.

„Máš vše, co jsi chtěla," zadíval se kamsi k obzoru a já jeho pohled následovala.

„Sì," odvětila jsem pomalu, i když to vlastně nebyla otázka.

Na moment jsem zaváhala. Ani po tak dlouhé době jsem se nedokázala zcela zbavit přízraků minulosti. Pronásledovali mě ve snech. Vzpomínky na otce a na všechny krutosti, kterých se kdy dopustil. Vzpomínky na jeho hlas, vzpomínky na rány, které dopadaly na mou tvář. A nemohla jsem se mu nijak bránit. Často jsem se pak budila zpocená a v slzách. Ezio o těch snech ani nevěděl.... to nikdo.

Koutkem oka jsem se na něj podívala. Vítr mu čechral vlasy a v jeho očích se odráželo odpolední slunce. Občas jsem se na něj dívala a nevěřila jsem, že je skutečný. Měl v sobě něco, co jsem sama nedokázala tak úplně popsat. Jakousi neviditelnou sílu, která mě k němu táhla jako magnet... jaké by asi bylo cítit jeho rty na těch mých?

Rychle jsem odvrátila pohled. Ano, byla tu ještě jedna věc, která mě tížila, avšak nikdy jsem si ji nedokázala zcela připustit. Všechny ty pocity, které se ve mě mísily, když stál poblíž... jediný pohled od něj a srdce se mi rozbušilo jako tisíce zvonů. Už léta jsem nic takového necítila.

Od Federicovy smrti jsem se lásce vyhýbala. Ta bolest byla příliš, znovu jsem si tím už projít nemohla. A věděla jsem, že Ezio ke mně to stejné nikdy cítit nebude, tak proč se těm pocitům poddávat?

„O čem přemýšlíš?" zeptal se náhle. Cítila jsem, jak začínám červenat.

Rychle jsem se vzpamatovala a odkašlala si: „Jen jsem přemýšlela, co bude následovat. Jsem teď členkou Bratrstva... dostanu nějaký úkol?" 

„Dočkej času," pousmál se. „Brzy budeš mít úkolů tolik, že ani nebudeš vědět, který splnit dříve. Jen musíš být trpělivá." Jemu se to snadno řekne! Zatímco já byla zavřená ve vile, on vyrážel proti Templářům.

„Ugh, já vím. Ale stejně-" 

Přerušil mě hlas přicházející zespoda: „Ezio, Val, pojďte sem!" 

Zadívala jsem se z výšky na Maria a povzdechla si. „Vrátíme se k tomu příště," pousmála jsem se ještě na mladíka, než jsem začala lézt dolů.

„Děje se něco, strýčku?" zeptal se Ezio, jakmile jsme oba stáli na pevné zemi.  Muž se na nás podíval, a pak mi beze slova podal kus papíru.