Návykové jedy

Část první

Neopětovaná láska bolí. O tom už Filip věděl svoje, takže když se mu někdo snažil tuto skutečnost připomenout, musel se jen smát.
Uplynulo už 9 měsíců od té noci s Danielem, jemu to ale přišlo jako včera. Pořád cítil pocit prohry, studu a opuštění.

Dokázal se s tím smířit jen těžko.
Daniel se objevoval často v klubu The Green Fairy, kde pracoval. Vždy s ním mluvil vlídně, jako by si ani neuvědomoval, jakou bolest ve Filipovi zanechala ta Halloweenská noc, či spíše první listopadové ráno. Když rozbil jeho naděje na jejich společný vztah, avšak takovým způsobem, že se Filip nemohl ani zlobit. Souhlasil jsem se vším, připomínal si s nelibostí. Není to jeho chyba.
Nemohl se zlobit. Ne na něj. Jen na sebe.
To, že k němu Daniel mluvil jako k pravému příteli, pro něj dělalo situaci trochu snesitelnější. Postupně spolu probrali mnohé záležitosti, ke kterým se Filip sám nejprve neměl, ve strachu, že jakýkoliv klíčící cit, který by k němu mohl umělec pociťovat, zastře lítost. Jenže ten cit existoval jen v jeho představách. Byli přátelé. Dobří přátelé. Liv byla ostatně pryč – nějakou blízkou osobu potřeboval, alespoň přes den, když se pak vracel do své prázdné, malé špeluňky, s lahvemi od vína tyčícími se na kuchyňské lince, s neuspořádanými botami, na místo, kde ho pohlcovaly noční můry. Říkal si, že by to nebylo tak nesnesitelné, kdyby se měl ke komu vracet. Nestál však o nikoho jiného, než o Daniela. On byl... jiný. Ne, že by to nezkoušel. Tinder i Grindr mu přetékal upozorněními, nikdo s ním ale nebyl schopný vést takovou konverzaci.
Když říkal jemu o své matce, nepovedené Popelce, co mu vytančila ze života, o cizích mužích s rukama nataženýma k ráně, a ano, dokonce i o Liv, Daniel poslouchal. V jeho mlčení bylo pochopení, a když stiskl jeho rameno, v tom doteku byla nefalšovaná účast.

Alespoň nikoho nemá, myslel si potěšeně. Daniel se s žádným mladíkem neobjevil dvakrát. V poslední době naopak chodíval do klubu výhradně sám. Znamenalo to více možností k rozhovoru a Filipovu špatně skrývanou radost. Nebylo to tak zlé, kdyby jej Daniel neodmítl kvůli někomu jinému. To, že jej Daniel odmítl, protože zkrátka a dobře o partnera nestál, to bylo skoro snesitelné. Skoro.
Vzhlédl a překvapeně zamrkal, když jej spatřil. Jako by si ho svými myšlenkami zhmotnil.
„Ahoj, Filipe," usmál se.
„Pane Stránský, dobrý den!" opětoval mu pozdrav, snad až příliš vřele. V soukromí si tykali, i u jeho stolu, kde si tiše povídali, před ostatními zaměstnanci a zákazníky si však dával pozor, aby nezapomněl na uctivé oslovení. Tykačka z Danielovy strany naopak nikoho neudivovala. On si prostě dřív nebo později potykal s každým, většina si však nakonec alespoň na očích veřejnosti zachovávala profesionální odstup.
„Ahoj," špitnul Filip, když k němu malíř přišel blíž. „Jako vždycky?"
„Samozřejmě."
„Kdybys chtěl, dorazily k nám nové pralinky. Můžu ti vybrat hořkou čokoládu." Pokračoval Filip polohlasem.
„To zní skvěle, děkuji." Přikývl oslovený a odešel se usadit do křesla.
Filipovi se třásly ruce, když kleštičkami nabíral pralinky z hořké čokolády, plněné touže zelenou tekutinou, na kterou se podnik specializoval.
„Náplň je absintová," poznamenal mimochodem, když postavil vybrané sladkosti před Daniela.
„Moc ti děkuji." Filip se chystal odejít, ale on ho pozvednutím ruky zadržel. „Počkej ještě. Přisedneš si na chvíli?" Chlapec se trochu bázlivě rozhlédl, ale nakonec si stydlivě sedl na okraj podsedáku druhého křesla. Nejprve se obával, jestli se něco nestalo, jeho protějšek ale tolik zářil, že si neuměl představit, že by měl na srdci něco špatného.
Vytáhl obálku z recyklovaného papíru a posunul ji po stole směrem k Filipovi. „Budu mít prodejní výstavu!" Vyhrkl nadšeně, ještě než vůbec blonďák sáhnul po obálce.
„Vážně?" V hlase měl neskrývané nadšení. Bylo to poměrně brzy, když uvážíme, že ta poslední začala koncem jara, Daniel se ale očividně činil.
„Ano. Chtěl jsem ti dát dva lístky. Vezmi s sebou kohokoliv..." Když viděl, jak úsměv ve tváři mladíka s medově blond vlasy trochu opadá, pokračoval „... anebo ten druhý někomu dej, na tom konec konců nezáleží. Hlavní je, abys mohl přijít. Moc rád bych tě tam viděl. Mám nějaké novinky k oznámení. Budeš moci přijít?"
Filip se konečně podíval na vstupenky. „Jo! Nemám ten večer nic v plánu a samozřejmě přijdu moc rád!" Ten večer. Neměl nic v plánu žádný večer, pokud ho zrovna netrávil v práci. To ale Daniel nemusel vědět.