Návykové jedy

Část druhá

Nervozita Filipa neopouštěla. Tiše vyšel z výtahu, aby nerušil sousedy a rozhlédl se. Když našel dveře se správným příjmením, ostýchavě na ně zaklepal konečky prstů. Čekal psí štěkot, bylo ale ticho. Za malý okamžik se dveře téměř neslyšně otevřely.
„Ahoj. Pojď dál."
Dnes už poněkolikáté pozdravil zajímavého mladíka. Překvapilo ho, že měl na sobě sluneční brýle, muselo to však být kvůli umělému osvětlení. Poodstoupil, aby mohl vejít.
Bylo zvláštní vidět Arzéna bez jeho typických módních doplňků. Neměl na sobě sice tepláky, i tak ale vypadal podivně polonaze. Prosté černé džíny a černé tričko s temným sametovým vzorem připomínajícím viktoriánské tapety, bosé nohy a hlava bez cylindru působily zvláštně. Alespoň brýle, chránící křehké zbytky zraku, byly kulaté a působily dojmem políbení z předminulého století.
Vešel dovnitř. Jack a Daniels leželi v obývacím pokoji, tak, že je spatřil hned z chodby. Představoval si jeho byt mnohem víc viktoriánský a výstřední, byl však poměrně skromně zařízený, nikde nebyly zbytečné předměty, ani velké dekorace. Proč taky, uvědomil si.

„Co si dáš?"
„Určitě nealko, děkuju."
„Vodu, nebo něco sladšího?"
„Voda stačí, díky."
„Jasně. Posaď se." Pokynul mu majitel bytu směrem k obývacímu pokoji. Z chodby vedly jedny dveře do ložnice, kuchyň dveře neměla.
„Nepotřebuješ pomoct?" Zeptal se Filip opatrně, aby ho neurazil.
Tázaný se usmál. „Nedělej si starosti. Tady to mám ošéfované dobře."
Šel se tedy posadit, trochu nedůvěřivě se zadíval na psy, nevěnovali mu však sebemenší pozornost.
Za chvíli se Arzén vrátil z kuchyně s dvěma sklenicemi s vodou, byl v nich také led a jakési bylinky. Šel překvapivě jistě, skoro jako by mu zrak a orientace nečinily vůbec žádné potíže.
„Děkuju." Hostitel se vedle něj usadil na krémovou sedačku. Nebyla ani zdaleka tak prosezená jako Filipova.
„Tak co, jaká byla směna?"
„Dneska dost nudná, Arz-Arzéne."
Dlouhovlasý se opět zvonivě zasmál. „Můžeš mi říkat třeba Arzi, Arzo, nějak si to prostě zkomol, jo?"
Filip úlevně vydechl. „Dobře. Arzi." Usmál se. „Máš to tu moc hezké." Dodal spíše ze slušnosti, rozhlédl se po obýváku a objevil několik kytar a malé piano. „Hraješ?"
Arzi potěšeně přikývl. „Jo, dokonce učím pár dětí. Dávám soukromé lekce. Je to můj přivýdělek. Dřív jsem hrával fakt hodně."
„Musíš mi někdy zahrát."
„Jasně, rád. A co to tvoje trápení s... Danielem, říkám to správně, že?"
„No..." začal Filip. „popravdě na něj už tolik nemyslím. Poslední týdny jsem se tím už tolik nezaobíral."
„To je skvělé. A čím to? Minule jsi vypadal opravdu zničeně. Promiň." Dodal ještě honem.
Klučina s medovými kadeřemi s nelibostí zaznamenal, že mu tváře opět polévá ruměnec. „Nejspíš jsem se zbláznil," zamumlal. „No, víš... Omlouvám se, pokud je to hloupé, nebo nevhodné. Dost jsem myslel na tebe." Filip se trochu odsunul, pro případ, že by se Arzén rozhodl urazit se anebo mu rovnou jednu vrazit. On se však jen drobně pousmál.
„Aha..." špitnul tiše. „Lichotíš mi."
Filip neskrýval svůj údiv nad jeho reakcí. Čekal, že se spíš naštve, nebo ho nějak odbude.
Chvíli bylo trapné ticho. Arzi ho znovu přerušil. „Filipe, já vím, že je to trochu divná otázka, ale mohl bych si trochu no... prostě ohmatat tvůj obličej? Pomůže mi to udělat si lepší představu o tom, jak vypadáš."
Mladíka to překvapilo, ale souhlasil. Poposedl si trochu blíž, váhavě vzal jeho ruce do dlaní a přiložil si je na spodní čelist. Dlouhé, štíhlé prsty ho šimraly na obličeji a zajely až do prstýnků jeho vlasů.
„Máš opravdu hladkou pleť. Líbí se mi tvoje vlasy... jsou fakt..." hledal slovo.
„Divoký, co? Já je jako malej tak moc nenáviděl! Tety mi vždycky říkaly, že vypadám jako andělíček, já to tak strašně nesnášel."
„Tety?"
Byl to teprve třetí člověk, kterému otevřel k nahlédnutí tuto temnou kapitolu svého života. Liv, Daniel a teď on. Filip mu postupně pověděl o matce, dětství v dětských domovech a nakonec i o Oliviině sebevraždě. Arziho ruce stále spočívaly na jeho ramenech, kde je položil, a seděli v blízkosti, která už se na přátele sotva slušela, ale ani jeden to nevnímal.
Potom mu pro změnu Arzén vyprávěl o svém dětství. Hlas se mu zadrhnul, když se dostal ke své diagnóze. „Promiň," hlesnul, bylo vidět, že není zvyklý o tom mluvit, sotva potlačil vzlyk. Otočil se pro krabičku s kapesníčky, ale jak se mu třásly ruce, shodil ji na zem. „Kurva," zanadával hlasem tak zlomeným, že to ostré slovo znělo až nepatřičně. Daniels vyskočil a krabičku mu podal do natažených rukou. „Hodný," pochválil Arzén psa. Ten trochu kníkal. „Má strach, cítí, že jsem rozhozený," vysvětlil Filipovi. „Neboj se, Danielsi, to je v pořádku. Místo." Pes poslušně odběhl.
„Líbí se mi, jaká jsi jim dal jména," promluvil Filip povzbudivým tónem.
„Jo," řekl jeho společník, hlas se mu však stále lámal. „Jo, to se fakt povedlo."
„Promiň," špitnul Filip. „Nevím, co to plácám." Bezděčně se posunul blíže k roztřesenému mladíkovi. „Mohu?" Zeptal se ho a jemně mu stiskl rameno.
Přikývnutí. Filip si jej přivinul do objetí a nechal jej chvíli vzlykat. Arzén se pak ale prudce narovnal. „Sakra. Promiň, jsem idiot. Já ti tady brečím kvůli svým zatraceným očím, zatímco tys neuronil ani slzu když..." nemusel to dopovědět.
„No a co." Odtušil Filip trochu ostřeji, než měl původně v úmyslu. Pokračoval konejšivým tónem. „Můžeš přece plakat, když se ti chce, Arzi, slyšíš?" Jemně ho vzal za bradu. „Je to v naprostém pořádku. Chci být tvůj kamarád, můžeš mi říct cokoliv. Jasné?"
„D-dobře."
Jejich obličeje byly blízko. Arzén si na chvíli sundal sluneční brýle, aby si je osušil, stejně jako oči. I když se jejich pohled mlžil, byly tak nádherné, světle šedé, takové Filip nikdy dříve neviděl. „To nic." Pronesl znovu konejšivě, prohlížejíc si přitom Arziho tvář zblízka. Vnímal jeho vůni, levandule a máta, asi. Váhavě položil jednu ruku do jeho dlouhých, špinavě blond vlasů a jemně ho pohladil. Sakra, něco na něm je, ty chladné, šedé oči se zamlženým pohledem, křivka jeho nosu, drobný hrbolek na něm, a sakra, ty rty. Má tak krásné rty, plné, nádherně tvarované a tak bledé. Jak by asi vypadaly kdyby...? Dřív než si Filip stačil uvědomit, co dělá, sjel rukou, která stále spočívala v jeho rovných vlasech níž ke krku, a přitáhl si ho do polibku. Líbal jeho plné, pobledlé rty a celým tělem mu přitom proběhlo chvění, které se zastavilo v podbřišku a rozlévalo se hladovým teplem. Překvapeně vytřeštil oči, když dlouhovlasý blonďák jejich polibek prohloubil a dovolil mu pootevřením rtů vniknout mezi ně jazykem.
Když se odtáhli, Filipovi bušilo srdce a vycítil, jak se Arzén chvěje. Prsty pravé ruky si překryl rty, do kterých vstoupila červeň, přesně jak si to Filip před chvílí představoval.
„Promiň," hlesnul provinile Filip. „Měl jsem se zeptat."
Arzi se stále třásl, stejně jako jeho hlas, když potichu promluvil. „Jo. Jo, to jsi teda měl."
„Omlouvám se, promiň, jsem vážně debil, nechtěl jsem... Teda chtěl jsem, ale neměl jsem! Fakt se moc omlouvám, nevím, co to do mě vjelo..."
„Mohl bys teď prosím odejít?"
Filipovi spadlo srdce až do žaludku a tam, kde se před chvílí rozlévalo příjemné teplo, ho teď bodal jako osten chlad.
„Ne, prosím tě, promiň, už to-"
„Ne." Arziho hlas se zlomil. Třesoucí se rukou nahmatal sluneční brýle a nasadil si je. Bezděčně si uhladil rozcuchané vlasy. „Prosím tě, jdi."
Teď už se třásl i Filip. „Já vím, vím, že jsem to posral, dovol mi to vysvětlit-"
„Odejdi, prosím," přerušil ho. Daniels se zvednul a usednul svému majiteli k nohám. Filip měl pocit, že si ho pes měří zlým pohledem, za to, jak jeho páníčka rozrušil.
„Dobře." Špitnul tiše. „I tak se omlouvám. Jdu domů." Po chvíli váhavě dodal: „Ahoj."
„Měj se..."