Bittersweet /L.S./

7.

Harry

,,Harry Edwarde Stylesi!" ozvalo se bytem, když jsem přišel domů. ,,Můžeš mi říct, kde jsi byl?!" málokdy se stává, že mne maminka oslovuje celým jménem. Dělá to vždy jen když je naštvaná. Což teď asi je a ne málo.

,,Ve-venku s Louim," zašeptal jsem.

,,A to si mi to nemohl dát vědět? Snažím se ti dovolat a ty mi to nebereš!"

Sakra. Vůbec mi nedošlo, že jsem ji nedal vědět. Zapomněl jsem a taky jsem měl ještě ze školy na mobilu mód nerušit, takže když jsem mobil opatrně vytáhl z batohu, byla tam spousta zpráv a zmeškaných hovorů od maminky.

,,O-omlouvám se," zašeptal jsem. Najednou jsem cítil tu známou úzkost.

,,Běž do pokoje, Harry. Zklamal jsi mě," řekla tichým hlasem a já pomalu šel. Zavřel jsem se v pokoji a lehl si na postel, snažíc tu úzkost a všechno odehnat. Hlavně neomdlet. Nešlo to, pomalu jsem se tomu poddával. Zklamal jsem maminku, zklamal jsem sám sebe. Přitáhl jsem si k hrudi peřinu a zabořil do ní obličej, aby tlumila moje vzlyky. Celý jsem se klepal.

Asi jsem nebyl tak potichu, jak jsem si myslel. Nejspíš jsem musel plakat moc nahlas, protože se najednou dveře do pokoje otevřely a v nich moje maminka.

,,Broučku," jen jsem slyšel jak vydechla a rychle šla ke mně na postel. ,,Nic se nestalo, ano? Jen jsem o tebe měla strach, nezlobím se na tebe," říkala a přitáhla si mě k sobě. Já se stále klepal, vzlykal a snažil se nevypnout. Nechci do nemocnice. Bojím se, že by mě pak moje psychiatrička poslala na psychiatrii.

Z hrdla mi stále unikaly vzlyky, chtěl jsem, aby tenhle stav odešel. Nechtěl jsem omdlet.

,,Je to dobré, Harry. Nic se neděje, ano?" maminka mi šeptala uklidňující slůvka, ale já cítil, že omdlívám.

Já už nechci..

***
Probudil jsem se velkým škubnutím. Chvilku jsem se rozkoukával a naštěstí jsem zjistil, že jsem v mém pokoji a ne v nemocnici.

,,Dobré ráno, broučku," usmála se na mě maminka a pohladila mě po vlasech. ,,Dnes jen dvě minuty, neboj se," řekla mi. Ulevilo se mi. Položil jsem si jednu ruku na hrudník a zjistil jsem, že mi na něm leží Sherman. Začal jsem ho tedy drbat mezi oušky a on spokojeně vrněl. ,,Přišel za tebou hned jak si omdlel,"

Jen jsem se na maminku unaveně usmál. Ta mi ihned podala skleničku s vodou a pomohla mi se napít.

,,Jo a volal ti Louis," řekla jen tak mimochodem, když dávala skleničku zpátky na můj noční stolek.

,,Louis?" zbystřel jsem.

,,Zrovna v těch dvou minutách, kdy jsi byl mimo. Zvedla jsem to a řekla mu, že až se ti udělá líp, tak mu zavoláš. Zavolej mu, zněl docela vyděšeně," sdělila mi a podala mi můj mobil.

,,Děkuju," řekl jsem trošku zmateně a ihned vytočil Louiho číslo.

,,Hazz? Jsi v pořádku?" zvedl to ihned Louis.

,,J-jo, jsem," vykoktal jsem a maminka mě jen pohladila po vlasech, než odešla.

,,Co se stalo? Volal jsem ti, ale zvedla to tvoje mamka. Říkala, že jsi omdlel a čeká, až se probereš. Proč si omdlel, Harry?" sypal ze sebe rychlostí světla, že jsem to skoro nestihl pochytit. Ale z jeho hlasu byl znát strach. Strach o mě.

,,Já, um, ... udělalo se mi špatně," nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. On neví, co mi je. A bojím se, že kdybych mu to řekl, opustil by mě.