Připravena ke každé soutěži | HP FF | 1queenofstory

ČTYŘI ÚKOLY (5/6)

Sobotní ráno bylo chladné, ale jasné. Jarní slunce prozařovalo celou velkou síň, která o víkendu v tuhle ranní hodinu zela prázdnotou – kromě nás v ní snídalo jen pár šprtů, kteří si chtěli co nejdřív zabrat místo v knihovně a havraspárské famfrpálové družstvo, které mělo toho dne trénink.

Naházeli jsme do sebe snídani a brzy už jsme zase stáli v kroužku hned za dveřmi do Velké síně.

"Takže," začala jsem, "vylosujeme si, v jakém pořadí se budeme schovávat."

Natáhla jsem ruku se čtyřmi papírky. Ostatní si je spěšně rozebrali, takže mi zbyl jen jeden. Otočila jsem ho.

Čtyři.

Marcus si vytáhl jedničku, Penelopa dvojku a Charlie trojku.

"Charlie, hodinky!"

Podal mi stopky, které jsme použili při prvním úkolu. Namířila jsem na ně hůlkou.

"Silencio! Teď nebude slyšet, jak tikají."

Hodila jsem je Marcusovi.

"Schovávat se budete pouze v hradu, nikdo nebude chodit na školní pozemky. Když vybíháte, začínáte měřit čas a stopujete ho, až když vás najdou všichni tři soutěžící. Dostanete pětiminutový náskok – počítání do deseti by vám s takhle velkou hrací plochou rozhodně nestačilo. Pět minut by mělo být dost – pokud nebudete do pěti minut schovaní, měli byste být aspoň dost daleko na to, abyste se stihli schovat, než vás někdo najde. Všechno jasné?"

Ozvalo se všeobecné souhlasné mručení.

A pak už Marcus cvakl stopkami, rozběhl se chodbou pryč a my tři ostatní jsme si stoupli do těsného kroužku a pozorně sledovali ručičku mých hodinek.

                              🖤

Pět minut!

"Nějaká taktika?" zeptal se Charlie.

"Asi jen taková, že jakmile ho někdo najde, udělá všechno proto, aby se k němu co nejdřív dostali i ostatní..." přemýšlela nahlas Penelopa.

"Zároveň bysme se ale měli rozdělit. Při takhle velké hrací ploše to skoro jinak nejde," doplnila jsem.

Už jsme toho namluvili dost. Naposledy jsme na sebe kývli a rozběhli se do třech různých směrů.

                              🖤

Probíhala jsem chodbami a nahlížela jsem do každého koutu i výklenku, zároveň jsem se ale snažila přemýšlet. Nemůžu jen nazdařbůh prohledávat učebny. Pokud chci Marcuse najít, budu muset přemýšlet jako on...

Otočila jsem se na patě a zamířila do sklepení. Pokud je nějaká část hradu, kterou Marcus zná líp, než kdokoliv z nás, je to okolí zmijozelské společenky.

Po cestě jsem dál prohledávala každou skulinku. Doběhla jsem na místo a když mé oči přivykly přítmí v hrbolatých kamenných chodbách bradavických sklepů, začala jsem prolízat výklenky s brněním a opuštěné učebny lektvarů, na jejichž katedrách se jemně třpytily soupravy křišťálových baněk a zkumavek.

Nikde nic. Musela jsem se přepočítat. Marcus byl v myšlenkách o krok napřed – možná čekal, že sklepení je první místo, které mě napadne...

"Hej!"

Prudce jsem se otočila. Ve dveřích do učebny stál udýchaný Charlie.

"Máme menší problém..."