Domácí učitel - Larry Stylinson CZ

7

„Ahoj, Louisi," řekl pan Styles, když v půl deváté vešel ke mně do pokoje.

„Dobrý den," začal jsem se hned usmívat.

„Usměvavý, to je dobře," usmál se taky a já zcela jistě zčervenal.

„Dobře, ale teď bychom se měli vrhnout na učení, ať to máme za sebou. Dnes ven nepůjdeme, i věřím tomu, že by se ti po včerejšku moc nechtělo," řekl pan Styles a já jen přikývnul.

Sedl si vedle mě na postel a já jsem se přisunul ještě blíž, což jsem poznal, že ho asi lehce překvapilo.

Začal mi vysvětlovat nějakou látku z geografie, která mě docela i zajímá, ale i tak jsem se alespoň čtvrtinou sebe musel věnovat jemu.

Posunul jsem se k němu ještě blíže a protože to vše vysvětloval ústně a ukazoval jen pravou rukou, tak jsem jeho levou chytil do těch svých, čímž jsem ho přerušil ve vysvětlování.

Podíval se na mě, takže jsme si chvilku koukali do očí. 

Za chvilku se od mých očí odtrhl, stiskl mou ruku v té jeho a pokračoval ve vysvětlování.

Zvládal jsem se soustředit na jeho ruku a i na učení, které mi vysvětloval. Bavilo mě to s ním mnohem více, než kdy ve škole. Ve škole mě nikdy nic nebavilo a b,l jsem celý den ve stresu z toho, že mě někdo vyvolá.

„Nemáš už hlad? Nedáme si oběd?" zeptal se, když jsme podle mě už udělali dost hodně práce.

„Klidně bych si dal," přikývl jsem.

„Dobře, tak pojďme. Tvoje mamka jela na nějakou schůzku, či co, tak nám tady nechala nějaké jídlo," řekl a ruku v ruce jsme se vydali do kuchyně, kde jsme se najedli a zase jsme se vrátili do pokoje.

„Chceš se ještě učit?" zeptal se pan Styles.

„Ano, chtěl bych toho dnes udělat co nejvíce a zatím mi to nevadí," řekl jsem a on kývnul.

Zase vyndal jeho sešity a pustili jsme se do toho. Byl jsem teď v podstatě opřený o jeho rameno.

---

„Měl bych asi už jít domů, byl jsem tady dost dlouho," řekl pan učitel.

„Nemusíte, jsem rád, že tady se mnou jste a vůbec mi to nevadí," řekl jsem hned a více se o něj opřel.

„Opravdu? Jak je to možné? Myslel jsem, že si nikdy nechtěl společnost a byl si rád sám," divil se.

„Já sám nevím, ale asi vás mám rád a jsem s vámi opravdu rád. Nevadí mi od vás nic," přiznal jsem se a ku podivu jsem se ani jednou nezakoktal.

„To jsem moc rád, Louisi. Taky tě mám rád," řekl mi s úsměvem.

---

„Teď už ale opravdu musím, ještě mám trošku práce doma," řekl a zvedal se z mé posteli, kde jsme teď vedle sebe leželi a jen odpočívali.

„Půjdu s vámi ke dveřím," zvedl jsem se hned z postele a šel za ním, abych ho chytil za ruku.

„Chceš, aby nás tvá mamka viděla takhle?" povytáhl obočí.

„Omlouvám se," pustil jsem jeho ruku hned.

„Mně to nevadí, ani kdyby to viděla, ale jde o tebe, jestli ti nebude vadit, že nás uvidí se držet za ruce," vysvětlil.

„Mně by to nevadilo," vyjekl jsem hned.

„Mně taky ne, tak pojďme," chytil mou ruku zpět s úsměvem a vydali jsme se po schodech domů, kde byla mamka na pohovce a sledovala televizi.

Hned jí padl pohled na naše spojené ruce.

„Už půjdu domů, děkuji za oběd," usmál se na mamku Harrym.

„Dobře, nemáte vůbec za co," usmála se na něj nazpět a její pohled stále běhal mezi našemi obličeji a rukami.

Došel jsem s panem učitelem do předsíně, kde jsem ho musel pustit, aby si obul boty.

„Tak se měj, Louisi," usmál se na mě.

„Na shledanou," oplatil jsem mu rozloučení a on s pohlazení mé tváře odešel.

Když jsem se otočil, mamka už stála skoro za mnou.

„Co to mělo znamenat, Lou?" ptala se velmi překvapeně.