Dodatková sbírka dosud nevyřčených příběhů ze série Žít. Ač všechny nějakým způsobem souvisí s původním dílem, velká většina dokáže obstát i jako nezávislá povídka. Znalost původního díla tudíž není podmínkou :)
1. Přežít vlastní smrt - Regulus s K...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Svatá Morgano, smrdí to tu jak někde na skládce!"
Znechuceně jsem nakrčila nos a rozhlídla se po hnusnejch šedejch stěnách, na který – soudě podle smradu – chodil chcát snad celej regiment dozorců. Hnus. Už jsem chápala, proč tu byla tak děsná tma. Určitě to bylo pro dokreslení koloritu, kterej měl zřejmě co nejautentičtěji reprodukovat středověkou věznici; včetně přístupu k osobní hygieně.
„Nikdo vás tu nenutí být, slečno Blacková," ušklíbl se Ernie Macmillan, kterej si k pasu právě připínal obrovskej svazek klíčů. „Civilisté by sem vůbec neměli mít přístup. Tohle je vězení, ne rehabilitační centrum."
„Co tě vede k absurdní domněnce, že mě zajímá, co si o tom myslíš zrovna ty, Macmillane?" ušklíbla jsem se. „Pracuješ tu jenom proto, že tvůj tatínek olizoval boty Yaxleymu v době, kdy měl ještě nějaký slovo na ministerstvu."
„Dostal jsem se sem přes spravedlivé výběrové řízení!" zamračil se, ale i v tom šeru jsem viděla, jak se mu do tváří vztekem nahrnula krev. „Nevím, kdo z nás dvou je tu čistě z protekce, Blacková. Mě nemusel Pastorek zachraňovat před doživotím stráveným tady."
„Máš recht, seš na tom hůř. Ty ses tu totiž zahrabal dobrovolně," ušklíbla jsem se. „A teď konečně zmlkni a dělej svou práci, hm? Za někým jsem přišla, tak mě tam odveď a pokus se zdržet jakejchkoliv komentářů. Oba víme, že v slzách bys stejně nakonec skončil ty, drahoušku."
Aniž bych čekala na jeho odpověď, vyrazila jsem chodbou hlouběji do věznice. Vůbec jsem netušila, jestli jdu správně, ale chtěla jsem mu dát najevo, že pravidla tu určuju já. Nejspíš z toho neměl radost. Smůla, že mu stejně nezbejvalo, než mě doběhnout a držet se mnou tempo.
„Nemůžete tu chodit sama!" zavrčel.
Pořád se snažil bejt slušnej a uctivej – zřejmě proto mi dál vykal – ale ten jeho tón mi dával naprosto jasně najevo, co si o mě myslí. Bohužel pro něj mi to bylo úplně u prdele.
„Tak to abys držel krok, nemyslíš? Nemám na to celej den."
Něco si zamumlal pod vousy, ale nahlas už nic nevyslovil. Místo toho se mnou srovnal krok a celou cestu si nervózně pohrával s klíči pověšenými na pásku kalhot, což způsobovalo hrozně protivný cinkání, který se odráželo od stěn a vracelo se ozvěnou zase zpátky.
Cink. Cink. Cink.
Zastavili jsme naštěstí dřív, než jsem stihla ztratit nervy a vypustit z pusy něco, čeho bych litovala. Ono by na tom ale stejně asi nesešlo, protože Ernie se mi při osobní prohlídce pokusil vrátit všechno i s úrokama. Prohrábl mi všechny kapsy i záhyby oblečení, osahal snad každej kousíček těla a nebral si servítky dokonce ani na místech, na kterejch by se žádnej slušnej kluk rozhodně neměl zdržovat.
Prohlídka byla bohužel jednou z podmínek ministerstva, přes kterou neletělo koště. Dozorci se museli ujistit, že u sebe nemám cokoliv nebezpečnýho, co by mohla Bellatrix použít jako zbraň. Neměla jsem povoleno si nechat dokonce ani hůlku, protože co kdyby se na mě třeba vrhla, odzbrojila mě holýma rukama a pak vyvraždila celou věznici, že jo.
