oneshots || larry cz

friendship can be an excuse

Louis se vracel z práce vždy okolo páté. Jezdíval kolem obchodního střediska, takže se vždy, když bylo potřeba, zastavil pro nějaké potraviny. K jeho štěstí dnes obstaral malý nákup jeho spolubydlící Harry.

Pro někoho může být zvláštní představa bydlení se svým dlouholetým kamarádem ve věku, kterého již oba chlapci dosáhli, ale pravdou je, že tento způsob žití oběma vyhovoval po všech stránkách. Až na jednu.

Louis byl do kudrnatého chlapce bezhlavě zamilovaný, vyčítal si to každým dnem. A to proto, že se den co den trápil. Umíral touhou mu o svých pocitech říct a nebo mu dát aspoň malý signál, ale vždy když sebral dost odvahy, situace mu to nedovolila.

A tak mu zbývala jediná možnost, doufat, že si Harry jednou jeho pohledů plných lásky všimne a z jeho trápení ho vysvobodí.

,,Harry? Jsem doma," zabouchnul za sebou vchodové dveře a automaticky zahlásil svůj příchod do útrob bytu. Nevěděl, jestli je jeho spolubydlící doma, nebylo to tak, že by si říkali o každém kroku, který byl mimo jejich společný byt.

A tak když se ozvala odpověď, na tváři se mu vykouzlil malý úsměv, který však skrýval velmi mnoho pocitů.

,,Zrovna si dělám čaj, dáš si taky?" Zeptal se Harry nově příchozího a na tváři mu pohrával ten samý úsměv. Úsměv, za který byl Louis zabíjel.

,,Jasně, dám si rád."

,,Jak bylo v práci?" Zeptá se Harry během toho, co sundavá z poličky druhý šálek na čaj. Stejný s tím, co si připravil pro sebe.

,,Jako vždycky, teď toho máme trochu víc," pokrčí Louis rameny a opře se zády o zeď, tak aby měl na kudrnáče výhled.

,,Jsi unavený, viď?" Položí další otázku a přitom zalije oba dva čaje, jeden po druhém, přičemž ví, že ani do jednoho nemusí dávat cukr.

,,Ale ne, jen mě pořád neskutečně bolí záda, už nevím jak si sednout po těch několika hodinách, asi bych si vážně měl někam zajít."

,,Říkám ti to už tak měsíc, klidně ti to domluvím, Lou." Harry si odfrkne, ale má pravdu. Pracuje totiž jako lékař v nemocnici.

Není to dlouho co dokončil atestaci, ale ještě dlouho před tím ho jeho kolegové považovali za velmi nadějnou mladou posilu. Harry pracuje na klinice, která se věnuje pediatrii, tedy dětem.
A doopravdy neexistuje člověk, který by se víc hodil na práci s dětmi, než Harry.
Ví, jak s nimi mluvit, jak mluvit s rodiči, což je skoro stejně důležité.

,,Harry, u vás jsou jen samé děti, přijdu ti jako dítě?"

,,Oh, vážně?" Odpoví ironicky. Jako by nevěděl s kým se v jeho práci obklopuje.

,,Mám kontakt na skvělého fyzioterapeuta, chodil k nám na univerzitu, kde jsme se poznali, dal bych ruku do ohně za to, že by ti s tvým problémem pomohl." Navrhne a očima Louise sleduje.

,,Dobře, dobře. Vlastně už to bolí tolik, že to bez prášků odpoledne už těžko zvládnu." Louis se trochu zastydí nad svou nezodpovědností, hlavně kvůli tomu, že před ním stojí doktor, který, ačkoliv se jeho specializace úplně odlišuje, dobře ví, že dlouhodobé bolesti mohou často poukazovat na závažnější nemoci.

,,Hned zítra ráno mu zavolám, hm?"

,,Díky, Haz. Máš to u mě." Louis mu věnuje úsměv, Harry mezitím jen přikývne hlavou na znamení, že nemá zač děkovat a popadne oba hrnečky do rukou.

Oba se beze slov rozejdou do obýváku, kde je puštěná televize, což je Harryho zlozvyk, který se nedokáže odnaučit. Nikdy nevypíná televizi, když odchází z místnosti.