Povídky z čarodějné zahrádky

Dům na kraji lesa

Na kraji lesa stál podivný dům. Ze širokého dalekého okolí se do něj nikdo neodvážil vejít. Až jednoho dne...

Tenkrát bylo krásné slunné letní počasí. Ptáci štěbetali, potůček zurčel lesem a květiny zdobily louky tou nejpestřejší paletou barev, jakou si jen lze představit. A mezi touto vší nádherou si hráli děti. Malé, velké, starší, mladší, kluci, holky, zkrátka všichni byli rádi, že je opět krásný den. Jedněmi z těchto dětí byly i Maruška s Aničkou, dvě kamarádky na život a na smrt. Maruška zrovna dostala k narozeninám od rodičů nový krásný míč na hraní a samozřejmě jej musela se svou nejlepší kamarádkou ihned vyzkoušet.

Možná se vám zdá divné, aby si dívka místo vyšívání a pomáhání v kuchyni raději kopala do mičudy, ovšem Maruška byla vždy taková. Nikdy ji moc nezajímaly panenky ani jiné podobné dívčí hračky, místo toho raději od rána do večera běhala po venku, nejčastěji právě s Aničkou.

Zrovna si holky házely, míč vyletěl do vzduchu, když jej ještě těsně před dopadem někdo chytil. Byl to sousedovic Pepík, po celé vesnici vyhlášený uličník. Nezdráhal se udělat kdejakou lumpárnu, jen aby pobavil sebe či svoji partu. Takovýmu bylo nejlepší se obloukem vyhnout, jenomže dnes se šel naneštěstí podívat na stejnou louku, jakou již obsadila děvčata.

„Hej!" křikla Maruška, „vrať nám ten míč!"

„A proč bych měl?" odpověděl Pepík. „Líbí se mi."

„Okamžitě ho vrať!" přidala se Anička a začala po míči skákat. Jenže Pepík byl o mnoho vyšší než ona, takže mu stačilo jen natáhnout ruku do vzduchu, aby hračku dostal z jejího dosahu.

„Tak si ho chyť." Provokoval dál.

„Nech toho! Jestli nám ho okamžitě nedáš, řeknu to mamince a ta to řekne tvojí!" zkusila Maruška jinou zbraň a evidentně trochu zabrala. Výtržník si moc dobře uvědomoval, že pokud bude mít průšvihů moc, dostane řemenem.

„Fajn, nechte si ho. Žalobníčci!" už, už chtěl hračku Aničce podat, když v tom jej upustil, prudce vykopl a míč letěl vzduchem až směrem k lesu.

„Jejda, to jsem ale nešika, že?" dodal ironicky a s podlým úsměvem na rtech odběhl pryč.

Dívky osaměly a nešťastně na sebe hleděly.

„Co teď, Maruš?"

„Co by, Anči, musíme pro něj, je úplně nový."

„Hm!" dodala Anička zlostně, „až toho zmetka potkám, tak ho zabiju!"

Po chvíli běhu dorazili na místo. Nakonec míč neletěl tak daleko, ovšem zapomněly, kde se momentálně nacházely, proto, po náhlém záblesku uvědomění, zůstaly zaraženě stát.

„To snad ne! Proč zrovna sem?" bědovala Anička. A oprávněně.

Jakmile dorazily, zjistily, že se nachází na místě, kam by si nikdo z vesnice za normálních okolností netroufl vejít ani za pytel zlata. Na kousku nezalesněného prostranství před nimi stál starý a opuštěný dům. Před možná více jak sto lety byl nejspíše i nový a moderní, ovšem do dnešních dní velice zchátral. V okolním přírodním prostředí působil jako pěst na oko – bohatě vyřezávané světlé sloupy, honosné zábradlí vedoucí ke dveřím, mramorové schody, a dokonce ještě zcela od molů nerozežrané se v oknech pohupovaly zelenkavé záclonky. Takovou stavbu by dnes v lesích snad ani neschválili, ovšem ten dům stojí již tak dlouho, že si nikdo z okolí nepamatuje, jestli to bylo někdy jinak.

Jediné, co se o něm ví, jsou pověsti o podivných zvucích linoucích se z jeho útrob. Nejrůznější vytí, škrábání, někdy melodická hudba, a někteří dokonce tvrdí, že se v jeho oknech občas za temných nocí objeví podivné modré světélko. No zkrátka strašidelný dům jaksepatří.