Povídky z čarodějné zahrádky

Bludný Holanďan

Sychravé počasí, pátek, mlha, nikde ani noha. Tak přesně v takovém prostředí se momentálně nachází Martin.

Zdržel se v práci, proto jela jeho manželka na oslavu, kam byli pozváni, sama a jemu nezbývalo nic jiného než se dopravit autobusem. Náladu mu to však ani v nejmenším nezkazilo. Marin je klidný chlapík, sportovec a optimista milující svou práci, po těchto stránkách vzor dokonalého partnera. Jen kdyby trávil více času doma...

Každopádně nyní v košili, slušných botách a s dárkovou taškou v ruce indiánským během mířil směr zastávka.

Nedávno se s Katkou přistěhovali, takže neměl ponětí, co a kdy tu vlastně jezdí. Věděl pouze, že při ranním běhu míjí jednu starou a rezavou zastávku s dřevenou budkou, to mu stačilo.

Počasí bylo pořád mírně řečeno pod psa a Martin stále jasněji vnímal, že čím více se blížil k zastávce, tím všudypřítomná mlha houstla. Nedělal si z toho těžkou hlavu a pokračoval dál.

Mířil si to stejnou cestou jako kterýkoli jiný den po probuzení – stará pošta, sámoška, kousek cesta, kaplička a už se před ním v šedavém oparu rýsoval známý hranatý přístřešek.

Bylo mu zvláštní, že po celou cestu nikoho nepotkal, ovšem nyní se pod mokrou a červotoči prožranou budkou schovávala nějaká stará paní. Měla na sobě nenápadné černo-hnědé oblečení a na hlavě šátek, v takovém počasí by bylo více než snadné ji přehlédnout. Nikdy dříve ji tu neviděl, ovšem slušně pozdravil.

„Dobrý den."

„Dobrý, dobrý." odpověděla babička, aniž by vzhlédla.

Ač vlastně neměl důvod, trochu se styděl, váhal, zda se zeptat. Nakonec se však osmělil.

„Promiňte," střenka se otočila „jel už autobus? Nikde jsem nenašel jízdní řád a..."

„Ne mladíku, taky na něj čekám. Jiný tu ani nejezdí, to jste nevěděl?" podivila se.

„Nevěděl. Nedávno jsme se přistěhovali."

„Tak teď už vědět budete." ukončila to stařenka.

„Děkuji." dodal ještě tiše, ovšem nebyl si jistý, zda jej slyšela.

No nic, řekl si v duchu, počkám. Nic jiného mu ani nezbývalo...

Byl zvyklý neustále něco dělat, jenže zde nic na práci nebylo, a tak se pouze rozhlížel kolem. Jemné mrholení přešlo v déšť a Marin byl rád, že je schovaný. Říkal, si že toho košatého stromu naproti si nikdy nevšiml, vždy měl oči jen pro cestu před sebou, neohlížel se kolem.

Z úvah jej vytrhlo hlasité řinčení motoru a v mlze se rýsující tvar autobusu. A jakého. Místo elegantního moderního designu, na který byl zvyklý z města, se přidrkocal starý, ovšem mimořádně zachovalý bílo-modrý model Škoda 706, který viděl leda tak v seriálu Chalupáři.
Opět se trochu zamyslel, ale více pozornosti vozidlu nevěnoval. Koneckonců vesnice není město.

Relativně úzké dveře se pomalu otevřely a řidič jim až přehnaně pokynul rukou, ať vejdou.
Stará paní šla první. Po schůdcích jí to chvilku trvalo, ale nikomu z přítomných to evidentně nedělalo vrásky. Tiše řidiči nahlásila cílovou zastávku a šla si sednout. Martin udělal to samé, přičemž se na něj řidič přehnaně usmíval a pak kývl hlavou.

Dveře se zavřely, starý autobus vrčivě rozjel a Martin se rychle usadil na nejbližší místo.
I vnitřek na pasažéra dýchal nedávnou historií – gumová podlaha táhnoucí se od předku až dozadu, podél dvě řady hnědých koženkových sedaček s šedými kovovými madly kousek nad opěrkou a absence jakýchkoli reklam. To vše vypadlo téměř jako nové. Asi prošel rekonstrukcí. Blesklo mu hlavou.
Dále byl již myšlenkami na oslavě a nepřítomně hleděl z okna.