Povídky z čarodějné zahrádky

Budík

Tento večer před deseti lety mi kompletně změnil život. Stačilo málo a už bych tu nebyla. Při těch vzpomínkách jsem ještě stále celá rozklepaná, sotva mohu psát, ale i tak bych se ráda podělila o svůj příběh. Dohromady jsem ho dala pár dní po oné události a nyní doplnila, přeji příjemné čtení.

**********

Jmenuji se Amálie Kadlecová, je mi 32 let a bydlím v malém rodinném domku na vesnici poblíž Prahy. I přes časté matčiny domluvy žiji zatím sama, tedy jestli se nepočítá můj milý malý společník Coco. Je to sice kocour, ale já mám pocit, že mi naprosto rozumí, všemu co říkám. Přijde, když je mi smutno, vzdálí se, když chci být sama, prostě to vycítí... Je zlatíčko.

Jenže, jak to tak bývá, není nebe bez mráčku. Od té doby, co jsme se před pár týdny nastěhovali, mě každou noc budí. Již dlouhé roky spíme spolu v posteli a nikdy dříve se nevyskytl jakýkoli problém, jenže teď vždy přesně o čtvrté hodině ranní vstane, sedne si na mne a začne mňoukat. Pokud to nepomůže, začne mě mlátit packou do tváře, no a když je úplně nejhůř, neváhá kousnout mne do nosu.

Nevím, co po mně přesně chce, ale stačí jen vylézt z postele, vyjít na chodbu za dveřmi a on jde zase spát, jako by nic.

Po těch pár týdnech už jsem toho měla akorát tak dost, nepomohlo přemlouvání, hlazení, dobroty, prostě nic. Už jsem se potřebovala konečně pořádně vyspat, tak jsem si koupila pěnové špunty do uší a byla pevně rozhodnutá kocoura zavřít na chodbu a ať si mňouká, jak si mňouká, on do práce vstávat nemusí...

Kéž bych tehdy věděla, jakou chybu jsem udělala, ovšem to zjištění ke mně doputovalo až o několik hodin později.

**********

Vše probíhalo dle plánu – kocoura jsem zavřela, nasadila si špunty a s klidem ulehla.

Hodiny blaženého spánku v klidu míjely, o ničem jsem neměla ani potuchy. Najednou však jako by k mým uším z dálky doléhal jakýsi zvuk, snad pláč nebo co. Byl tichý, avšak svým tónem velice naléhavý a já se probrala. Na hodinách svítilo pět minut po čtvrté hodině ranní.

Při každém nádechu jsem v nose cítila štiplavý kouř a za dveřmi se v červenooranžovém mihotavém světle rýsovala ušatá silueta.

Bleskově jsem si vydělala špunty z uší a šla fofrem otevřít, klika byla horká, naštěstí však ne dost na to, abych se popálila. Poskakoval za nimi samozřejmě Coco, s vytřeštěnýma očima a naježeným ocasem mňoukal a škrábal jako o život, musel být k smrti vyděšený a já byla taky.

Otočila jsem se a spatřila za sebou hořící ubrus. Plameny pomalu stoupaly a rozšiřovaly se, nepříliš rychle, však jistě, pulzující žár mě od nich držel v uctivém odstupu.

Na váhání nezbyl čas, v mžiku jsem vletěla do komory, popadla hasicí přístroj a zkušeným pohybem dobrovolného hasiče vyndala pojistku a dala se do díla. Po ohni za několik okamžiků zbyl už jen zčernalý a místy ještě kouřící kus látky.

Vše se událo během pár vteřin, takže teprve po mnoha minutách hlasitého oddechování a tupého zírání do zdi při dřepění na schodech mi došlo, co se vlastně stalo.

Před pár týdny jsem ve výprodeji koupila ona světélka a vždy po příchodu z práce je zapínala, někdy svítila až do rána. Před pár týdny mě také začal Coco v noci budit. Dnes z nich asi odlétla nějaká jiskra a z ní pak chytl ubrus, nad kterým vysela. Kdyby mě z hlubokého spánku nevytrhl onen pláč, mohla jsem klidně uhořet nebo se udusit. Jenže čí to byl pláč? Neměla jsem dítě, a i kdyby to šlo od sousedů, přes špunty a zavřená okna bych jej nemohla slyšet...

**********

Od té noci uplynulo již mnoho času a Coco mě až do jeho smrti již nikdy znovu nebudil. Mohla to tenkrát být jen náhoda? Proč se při požáru nespustil alarm? Je snad možné, že Coco nějak vytušil, co se stane? A co ten pláč, který jsem nemohla slyšet, odkud se vzal? Dodnes mi to vrtá hlavou...