Sirotčinec

3. kapitola - I zrůdy mají city

Emily celá vyčerpaná si sedla na pařez. Potřebovala si odpočinout. Už úplně ztratila orientaci. Nevěděla kde je, a navíc byla tak unavená. Přemýšlela co asi řekne ředitelce. Určitě dostane metál, za nejneschopnější vychovatelku ze všech dob. Ani se raději nedívala na hodinky. Už ji bolely oči, nohy, celé tělo.
Pak uslyšela prasknutí větve. Jakoby na ní někdo nebo něco šláplo. Rychle sebou škubla a ohlédla se. Zamžourala v té tmě očima a snažila se soustředit na jeden bod. Něco se schovávalo za stromem. Začala se velmi bát. V hlavě se jí tvořily různé vysvětlení co to je. Medvěd? Vlk? Či nějaké z dětí? Strach ji ale přemohl. Místo toho aby běžela naproti a zjistila, že to je nebo není jedno z dětí vydala se na úprk. Běžela jako by byla slepá. Tma ji dočista oslepila a rozhodla se, že když bude běžet pořád rovně určitě někam dojde. I když to může trvat věčnost....

Ta blbka snad nikdy nepřestane utíkat! pomyslí si v hlavě Ivana a neochotně běží za Emily dál. Pak ji to přestane bavit. "Tak konec hrátek." zašeptá Ivana. Ivaniny nohy se odlepily od země a skočila rychle do koruny protějšího stromu. Musí přece na Emily dobře vidět, aby pořádně nastudovala její pohyby a mysl. Ivanino nitro ji nutkalo k pravému opaku. Nechtěla na Emily JEN koukat. Chtěla ji ublížit, ale příkaz zněl jasně a porušit ho. By mělo fatální následky a pro Ivanu by to znamenalo smrt.

Konec strachu! okřikne se Emily a prudce zastaví. To Ivana nečekala a málem ze stromu spadla. "Nebudu přece utíkat jako posera. Začnu hned teď hledat děti. I kdybych tu měla být do rána!" poručí si Emily a zvýší hlas, aby se přestala bát. Jakoby nabrala druhý dech. Začala běhat sem a tam a křičet z plna hrdla, volat děti. Nepřestávala, Emily má obrovskou trpělivost i proto si vybrala práci s dětmi. Ivana mezitím v koruně stromu byla jako opařená. Nevyšla z údivu, myslela že jejich vychovatelka padne vyčerpáním. Ale všichni se v ní spletli. Bude to mnohem složitější, než jak si mysleli. Už jen tou Emilinou trpělivostí a vytrvalostní. Musí hned podat hlášení...

Všechny děti už stály před hlavní bránou Sirotčince."Nyní moji milí bratři a sestry. Půjdeme do svých pokojů a spát. Rozumíte! My s Johnem budeme čekat na Ivanu, podle jejího hlášení se poté zařídíme. Jasné!" Lily jako vždy mluvila na děti přísným tónem. Musí mít z ní a Johna velký respekt stejně tak i Ivana. Byli totiž ti hlavní. To oni jsou ti vybraní. Nikdo jiný. "Ano, jasné." všichni jednohlasně odpověděli, nahlas a zřetelně.

Emily popadla druhý dech, došlo jí že už jistojistě budou děti v Sirotčinci. Rozběhla se, nevěděla kam, ale něco jí říkalo že jde správně.

Poté se všichni přesunuli do svých pokojů. Po cestě narazili John s Lily na Molly. "Tak co? Kde je ta nová?" zeptala se podezíravě Molly. "Za chvíli jistě přijde. Též čekáme na Ivanu." oznámil to John s hrdostí jako kdyby se bůhví co stálo. Všichni čekali to nejhorší, ale to se mýlí. "Dobře. A on o tom určitě ví. Že ano? Nemůžeme riskovat další ztráty. Pamatujete si co se stalo s nebohým Maxmiliánem. Nikdo nesmí hrát na vlastní pěst. Jsme tým, spojený tělem i duší. Jsme velká rodina. Když nás někdo opustí, je to jak rána do zad, do srdce." Oba dva přikývli. Nic nesměli odpovědět pokud někdo mluví o rodině. Žádné námitky nebo zbytečné plýtvání slov. Poslouchat a respektovat. To je nejdůležitější z pravidel. Maxmilián byl jeden z nejlepších. Při vzpomínce na něj cítila Lily jak se jí něco tvoří v očích. Slza. Velmi se zajikla a rychle si slzu utřela do rukávu, aniž by si toho někdo všiml. Hlavně John. Ten nesmí nic vidět. Koneckonců to neví a i Lily by měla velké problémy. Má pověst drsňačky a velmi přísného vůdce. Co by tomu řekli ostatní, že pláče?
Šli do svých pokojů. John se na Lily otočil. "Co se děje?" zeptal se se zájmem. "Nic to bude dobrý, jen potřebuju být sama. Počkám na Ivanu, ty di do svýho pokoje." Lily se snažila, aby to nevyznělo jako pláč nebo bolest. Nasadila svůj známý zlověstný tón. John ale něco tušil,ale nechal ji být. Přistoupil k ní a políbil ji na čelo. Ano, i takové zrůdy mají city. "Jsem tu pro tebe, jen pro tebe." zašeptal a odešel do svého pokoje. Lily jen tak stála na chodbě. Nepřemýšlela, byla jako tělo bez duše. Proč tohle všechno? Proč to musí být tak jak to je? Ptala se sama sebe. V tom ji z jejího přemítání vyrušila Ivana. Celá udýchaná. Musela běžet co jí síly stačily aby mohla předehnat Emily. "Ona." vyplynulo z jejích úst. Už popadla dech. Zhluboka se nadechla a vše Lily vyložila.

Po vyslechnutí celé události si v duchu Lily řekla: bude to složitější, než jsme si mysleli....

Pak uslyšeli bouchnutí dveří, až Ivaně i Lily poskočilo jejich chladné srdce. To Emily je ve dveřích...

------------------------------------------------------------------------------------

Hello! Je tu další to díl Sirotčince. Po dlouhé době. Podle mě je tato kapitola nic moc.... Nejsem s ní natolik spokojená. Musím se omluvit, že nebyla tak dlouho část. Musela jsem hodně makat ve škole, abych se dočkala takového výsledku jaký mám :)) proto jsem nemohla psát další kapitoly. Chtěla jsem alespoň napsat další díl na začátku prázdnin, protože určitě většina z nás nebude mít na wattpad čas a navíc já nebudu mít ani wi-fi takže se omlouvám předem že možná nebude další díl, ale až po prázdninách. Možná bude, kdo ví...;) Ale na co se můžete těšit? :D na další díl Virusu, který bude v nejbližší době. Chci jako v tomhle případě zveřejnit alespoň 1. díl ještě na začátku prázdnin a jinak doufám, že jste natolik s vysvědčením spokojeni, tak jako já. :-)
Dále přeji Vám nezapomenutelné prázdniny. Dovolené, tábory, babičky a dědečky, výlety zkrátka vše co k holidays patří. Užije si prázdniny na plno!!!!! Mám váš ráda
Pokud se Vám část líbila, můžete zanechat komentář a pokud ne tak též. :D a taky vote

-Verča;)