Záhada panství Tomlinson

Pan Neverhill byl podivný muž. Harry si byl naprosto jistý, že nikoho divnějšího v životě nepotkal a to byl před tou svojí nehodou všude možně.

„Dobrý den, vy budete pravděpodobně pan Styles, není-liž pravda?" oslovil ho, aniž by se na něj podíval.
Byl to skutečně starý muž, u kterého byste čekali, že bude
nahluchlý, ale tenhle člověk stál rovně jako pravítko a reflexi měl podle všeho až děsivě přesné.

„Ano, ano, to jsem já, vy jste pan Neverhill, který mi to tady má ukázat, že?"

Muž se usmál, ale byl to úsměv víc děsivý než přívětivý
kvůli chybějícím zubům a zašedlým očím. Připomínal umrlce a dokonce i jeho oblečení vypadalo jako přinejmenším sto let staré.

„Ano, zřizovatel pozůstalosti není ve městě, proto určil pro tento úkol mě. Proč jste se rozhodl tohle dědictví přijmout?" zeptal se a zablesklo se mu v očích.
„Vlastně ani nevím... ale nedávno jsem musel odejít z armády kvůli handicapu, jak ostatně můžete vidět a nemám rodinu, se kterou bych se stýkal, takže si myslím, že by tohle mohl být takový můj nový začátek, jestli chápete."

Nový záblesk se přehnal na pozadí šedých zakalených očí.
„Ale jistě že, nový začátek, to zní skutečně lákavě," ušklíbl se znova. „Tak zvenku už jste dům viděl, tak co takhle se podívat i dovnitř?" navrhl následně a Harry souhlasil. Ten muž se mi vůbec nelíbil běhal mu z něj mráz po zádech, takže chtěl mít prohlídku jen rychle za sebou.

Abyste chápali, on tenhle dům - spíš obrovské panství jako z nějakého filmu - zdědil od neznámého člověka, ze zcela neznámého důvodu, ale tak nějak cítil že by mu změna takových rozměrů mohla pomoci a taky ho jich zbavit. S odchodem z armády se srovnával mnohem líp než s důvodem pro něj. Ale tomu se nikdo divit nemohl, protože kdo by se dobře srovnával se ztrátou končetiny? Vlastně ale mohl mluvit o štěstí, že přišel jen o nohu, protože dobře věděl, že ne všichni měli takové štěstí.

Pan Neverhill vytáhl z kapsy svých zašlých kalhot svazek klíčů a začal mezi nimi hledat ten pravý, který už pravděpodobně dnes bude patřit Harrymu. Ten mezitím přemýšlel, k čemu všechny ty klíče má, ale pak se radši zaměřil na to, co bude s tak obrovským domem dělat. Nechápal, jak tu mohl bývalý majitel žít úplně sám, protože tu muselo být přinejmenším deset ložnic.

Jeho průvodce během jeho rozjímání našel hledaný klíč. Vypadal staře, ale udržovaně stejně jako všechno ostatní, co z domu zatím viděl. Harry se skutečně musel kousnout do jazyka, aby nepoložil nevhodnou otázku, na co všechny ty klíče jsou. Muž otočil klíčem a dveře se otevřely. Od prahu se okamžitě vznesl hustý mrak prachu. Bylo jasně znát, že tu dlouho nikdo nebyl.

První, co Harry uviděl, když se rozhlédl, byly dřevěné parkety
a spousta pavučin. Je pravda, že si to představoval trochu jinak, ale nemohl si stěžovat. Kupodivu tu bylo hodně světla, o které se zasloužila velká okna bez závěsů a venkovní slunečný den. Hned z předsíně vedli dvoje schody nahoru do patra a oni se vydali po těch vlevo. V prvním patře se nacházela společenská místnost, aspoň to tak vypadalo, protože tu ve velkém prostoru stál osamělý klavír a jedno křeslo. Opět všechno pod nánosem prachu, ale i přesto to působilo pompézním a honosným dojmem.

Harry si pomyslel, že tu musel bydlet někdo hodně starý, protože si neuměl představit nikoho mladého, kdo by všechny starožitnosti nevyměnil a celkově dům ponechal v pravděpodobně prapůvodním stavu.

„Tak co si o tom myslíte," zeptal se pan Neverhill.

Harry beze slova přešel ke klavíru a jen tak mimoděk se dotknul kláves, zahrál jen pár tónů. Zvuk se roznesl vilou, než opět zanikl v nekonečném tichu.