Daisy (Chansung)

60.

60. část a já mám pocit, že tohle bude nejdelší příběh, který jsem kdy napsala.
Každopádně, teď jsem vás namlsala a během týdne budu ráda, když vydám jednu, nebo dvě části 😅

Jisung se probudil na gauči. Slunce mu svítilo do očí nezataženými žaluziemi.
Bylo vidět, že pozdní jaro si už pohrává s teplotou a ostrostí slunečních paprsků.
Sladká vůně se linula po celém bytě a Berry zvědavě seděla před gaučem a sledovala Jisunga, který jí pohled konečně oplatil.
Chlupatý mazlíček začal vrtět ocáskem a bez jakéhokoliv váhání mu skočila na klín.
Jisung bolestně zaupěl, protože nebyl ještě pořádně probraný a už měl na sobě Berry.
Ta mu začala s velkou radostí olizovat obličej a snažila so ho vytáhnout z pod deky, aby už konečně vstal.

Bylo něco okolo půl desáté. Jisung byl samozřejmě tak psychicky vyčerpaný, že prospal celou noc, až do teď.
Může za to možná ten fakt, že když šel spát a nikdo nebyl v dosahu, tak začal brečet.
Ošklivě brečet. Tak moc, že to jeho rozbité tělo později uspalo.
Jeho mysl byla stále zamlžena a nedokázal racionálně myslet.
Nevěděl, co by dneska měl dělat, aby se jím vyhnul. Chtěl, aby si spolu užili kvalitní čas, jako rodina.
So-Ri sice nikam nesmí, ale doma taky něco vymyslí. No ne?

Hnědovlásek podrbal Berry za uchem a natáhl se pro telefon, který se válel na kraji stolku před gaučem.
Kromě toho, že zjistil jak dlouho spal, tak tam na něj čekala zpráva od Felixe.
Včera nepřišli a Jisungovi bylo jasné, že dneska se s nimi bude muset setkat, protože už to nějakou dobu je.
Jisung otevřel chat a zamžoural na větu, která tam na něj doslova svítila.
Konečně měl nějaký důvod, aby odešel.

Felix

Je mi jedno jestli spíš, ale dneska se tomu nevyhneš. Buďto přijdeme za tebou, nebo ty budeš po desáté v té kavárně kousek od fakulty.

Jisungovi se rozzářily oči a najednou byl na nohách. Viděl to jako dokonalou příležitost.
Berry na něj zmateně koukala a hlavu měla nakloněnou na stranu.
Nechápala, co si to její ranní oběť dovoluje, že jí už nikdo nedrbe.
Proto taky seskočila a dělala hnědovláskovi ocásek.
To bylo Jisungovi značně jedno. Jediné co potřeboval bylo, aby se převlékl, upravil a zmizel.

,,někam jdeš?“ Chan nakoukl na chodbu, kde si Jisung už nazouval své boty a ještě se rychle prohlédl ve zrcadle, aby si upravil ten neposedný pramínek vlasů, který nemohl zkrotit.

,,hmm, včera jsem říkal, že už něco mám a taky jsem právě teď ve skluzu,“ Jisung zkontroloval čas na telefonu a dál si vázal tkaničky. Ani jednou nevěnoval Chanovi pohled. Což to staršího mrzelo. Nemohl vědět, jak se u toho Jisung tváří, jaké emoce se mu ve tváři zračí. Byl to konec.
Chan už nevěděl, jak ho přesvědčit, aby zůstal. Že všechno je v pořádku. Že to nemusí jejich vztah ovlivnit.
Chan poraženě vydechl. Moc toho nezmohl.

,,fajn, běž. Dávej na sebe pozor,“ s tímto se otočil a odešel zpět za So-Ri, která ani trochu nechápe, co se děje.
Jisung konečně zvedl hlavu a podíval se směrem, kudy Chan odešel.
Na tváři měl posazený smutný výraz a oči se mu zaslzely. Nechtěl to takhle, ale udělal to. Udělal to, co si myslel, že je správné.

Hnědovlásek se více neohlížel, raději se otočil na podpatku a odešel z bytu. Později i z domu a nakonec seděl v autobuse, který ho má dopravit na zastávku blízko kavárny.
Jisung měl v uších sluchátka a poslouchal to, co obvykle.
Nemohl se vyhnout ani hudbě, kterou napsal a nazpíval Chan. Pořád by se dal považovat za jeho fanouška, ať už se dělo cokoli. Neovlivnilo to jeho hudební styl.