Daisy (Chansung)

46.

„jak se cítíš?” Felix přiběhl k Jisungovi, který na něj čekal v menze. Ano, měli se tu setkat, jen Seungmin si dává trochu více na čas. Po celé fakultě shání jeden jediný podklad ke zkoušce, kterou má zítra. Jisung byl v údivu, když zjistil, že se Seungmin téměř nic neučil. Na druhou stranu cítil, že jejich nejmladší kamarád dopadne víc, než dobře.

„ujde to, mám po zkoušce, takže mě stres trochu opustil,” Jisung se lehce usmál a pustil se do svého jídla. Felix tu byl na čas, takže Jisung přišel pár minut před ním. Proto začal jist až teď.
Vlastně se ani hladový necítil. Ale něčím ten žaludek naplnit musel. Nechtěl, aby si o něj ostatní dělali starost. Bylo to naprosto zbytečné.

„to je dobře. Ještě jedna příští týden a máš to v kapse. Pak už jen jeden ročník a můžeš s úsměvem odejít,” Felix byl rád, že je jeho nejlepší kamarád už trochu lepší. Bylo pro něj utrpení sledovat, jak se trápí a nemá tendenci nikomu říct o pomoc.
Nakonec může děkovat Chanovi za to, že se o Jisunga tak pěkně stará a když už je o tom ta řeč.
„vážně máš ke zkoušce rolák?” blondýn si prohlédl Jisunga od hlavy k patě. Černé kalhoty, společenské boty, černý rolák a na tom vestička místo saka. Nakonec byl slušně oblečený.

„hmm, v košili by mi byla zima,” byla by? Nebyla. Kdyby si oblékl košilu a na to hodil sako, tak by to v pohodě zvládl. Navíc ho dovezl Chan, takže v autě bylo teplo.

„vážně?” pihatý nadzvedl levé obočí a poté si Jisunga více prohlížel. Hnědovlásek byl na svůj vzhled velice haklivý a pečlivě se staral, hlavně když měl něco schovat.
Jenže na jedno místo zapomněl. Na místo, kam on neviděl, ale ostatní ano.
Felix měl ve zvyku, že si svého kamaráda vždycky prohlédl. Věděl, že v jeho výrazech a gestech dokáže dokonale číst, ale ne tak dobře, jako Chan.
Ovšem teď se mu naskytlo naprosto něco jiného.

„no jo, vážně,” Jisung pokýval hlavou a hůlkama nabral kousek masa, aby ho mohl vložit do úst. Na blondýna se nedíval a vůbec mu nepřišlo, že by ho mohl podezírat.

„něco se ti stalo?”

„co? Ne, proč?” Jisung se na něj konečně otočil. Jeho výraz byl plný zmatení.

„máš za uchem tak trošku níž modřínu.....” Felix se naklonil, aby si to prohlédl víc. Zatajil se mu dech, když si uvědomil, co to je.
„oh můj Bože, to není normální modřina!” blondýn vykřikl. Oči měl dokořán otevřené a celý v šoku koukal na Jisunga, který měl semknuté rty k sobě a mlčel. Jeho tváře začaly nabírat lehce červenou barvu. Ale také málem ohluchl, když mu Felix křikl do ucha.

„co máte s modřinou?” Seungmin zrovna přišel do úplného zmatku, který zapříčinit Felix. Pomalu se posadil naproti ním a snažil se porozumět situaci, která se před ním odehrává. A vlastně ne jen on, ale i lidi okolo, kdy jejich pozornost byla přitáhnuta Felixem, který musel vyjeknout.

„Jisung, má za uchem cucflek. Tady,” Felix chytil hnědovláska za hlavu a násilně mu s ní otočil, aby to mohl Seungminovi ukázat.

„a hádám, že jich má nespočet i na krku, jinak by neměl rolák,” Minnie se ušklíbl. Nebyl stejný jako Felix, že by z toho dělal velkou vědu. Naopak mu dělalo dobře, když si z něj mohl utahovat a uvádět ho do rozpaků.
Blondýn zahákl prst za okraj roláku a stáhl ho níž, aby se mohl podívat. Byl v naprostém úžasu.
Tvářil se chvíli jako Jisung, když na to přišel ráno po sprše.

„pravda,” Felix chvíli nevěřícně mrkal a ukazováčkem se dotýkal každého flíčku, dokud mohl. Jenže Jisung jeho ruku plácl a raději se odsunul.

„a stačí už,” hnědovlásek si povzdechl a upravil si rolák, aby aspoň zakryl to, co zakryto bylo.

„kdo ti to udělal?”

„Ohoho, zapoj svůj půvabný mozek, Felixi,” Seungmin cukl obočím a stále se usmíval. Bylo to tak očividné, jen Felixovi to vždycky trvá trochu déle, než vůbec něco pochopí.
Obočí měl svrásčené a na tváři zamyšlený výraz
„neříkej mi, že musíš přemýšlel nad tím, aby ti došlo, že to byl stoprocentně Chan.”

„neee,” Felix sebou cukl a opět vykulil oči. Ještě chvíli a budou je chytat po zemi.
„vy spolu vážně něco pečete.”

„oh prosím, už mluvíš, jako moje babička,” Jisungovi to vrátilo vzpomínku na ten den, kdy šel popřát své mámě k narozeninám.

„takže už jsi se o tom bavil s babičkou?” Seungmin naklonil hlavu, jako roztomilé štěňátko a čekal na odpověď.

„ne, jel jsem popřát mámě k narozeninám, no a trochu se to semlelo, takže So-Ri s Chanem šli semnou. Babička si je oblíbila celkem rychle, než ze So-Ri vypadlo něco, čeho se chytila a už to tam bylo. Neměl jsem v plánu je tam brát s sebou a už vůbec se zdržovat,” Jisung to nechtěl rozvádět dopodrobna. Přišlo mu to zbytečné, ale pak už jen cítil to, že to z něj nějak dostanou ven. I kdyby ho měli mučit.

„co So-Ri řekla?” Felix se přísunul více k Jisungovi, takže to místo, které mezi nimi udělal, bylo najednou pryč.
„nebo jsi snad měl na krku cucflek a ona si všimla?”

„ah, ticho. Nechci o tom mluvit,” Jisung položil hlavu na stůl. Cítil se hrozně. Netušil, co by jim měl říct, aby z toho hladce vybruslil.

„ale něco mezi tebou a Chanem být musí.”

„nic mezi náma není, Minnie. A to vám teď říkám pravdu. Není to tak, že bysme spolu byli.”

„takže spontánně? To mi na tebe nesedí,” Seungmin měl pravdu. Nemohlo to být jen tak. Jisung bral všechno moc vážně. A trpěl by, kdyby to opravdu nic nebylo. Mohl by se sesypat, jako domeček z karet.

„není to ani nic spontánního. Je to složitý. Jeden den jsem mu řekl, že ho mám rád. Bylo to v den, kdy jsem si vzpomněl, co se stalo ten jeden víkend. Možná jsem mu to řekl až ten další den, což to není podstatný kdy. Nechci ho do ničeho tlačit, tak to nechávám plout tak, jak to jde. Nakonec z Chana vypadlo, že mě má rád, ale chce na tom pracovat, protože ty city nejsou až tak silný. Že chce, aby sme spolu tvořili dokonalý pár a ještě lepší rodinu,” Jisung lovil v hlavě. Musel povzpomínat, co všechno se to vlastně stalo. Byl si jistý, že Chanova slova byla daleko silnější, jak to, co tu teď vykládá on.

„takže pracujete na něčem, co vlastně ještě neexistuje. Hmmm,” Felix si více méně konstatoval pro sebe
„to je milé, hledají k sobě tu správnou cestu. A já si už myslel, že se nikdy nedožiju toho, že si vzpomene a posunou to dál.”

„takže jsi to věděl a nic jsi mi neřekl?” Jisung se zamračil a chtěl vyskočit z kůže. Nemohl, byli mezi lidma.

„tak nějak, ale slíbil jsem, že ti nic neřeknu. Každopádně si myslím, že to co jsi udělal, byl takový spouštěč. You know? Byl jsi první, který mu dal pusu a řekl bych, že tím to do tvého vzpomenutí nekončilo. Chan ti to říct nechtěl, tak se stoprocentně snažil ti oživit paměť. Nakonec to byl on, kdo začal upevňovat ten neexistující vztah a dělat všechno pro to, aby to bylo lepší. Nic méně, hádám že už je to zase o level výš, stačí se jen podívat na tvůj krk. Je to milé, že jsi se konečně odhodlal. Chan je hodný člověk, teda aspoň podle toho, co říká Minho hyung,” Felix mu to opravdu říct nemohl a udělal dobře. Nakonec by to mohlo dopadnout jinak.

„odpustím ti to, ale jen protože to k něčemu bylo. Příště to z tebe vytřesu.”

„to by ti bylo podobný,” Seungmin se uchechtl a místo toho přesunul svůj pohled na Felixe. Tvářil se podezíravě a Jisung věděl, že na něj něco vytáhne. Že teď se bude bavit on.
A měl pravdu.
„ty Felixi.”

„hmm?”

„mám pocit, že jsem tě včera viděl s někým venku. Chichichi chachacha, velké úsměvy, byl jsi skoro jako koala, div jsi se na něj nepověsil úplně.”

„haha, tak to nejsem jen já, kdo má co vysvětlovat, co?” Jisung šťouchl do Felixe, který byl červený skoro až na zadku
„byl to changbin, co?”

„byl. Pozval jsem ho ven,” Felix si okusoval spodní ret a koukal na svůj klín. Citil to nepříjemné teplo ve svých tvářích.

„ty? To se dalo čekat. Tak povídej....”