Daisy (Chansung)

25.

Jisung došel k autu, které stalo u chodníku a Chan byl venku o něj opřený. Ruce měl překřížené na prsou  a koukal na chodník.
Spoustu pohledu padlo na jeho maličkost. Kdo by se taky nepodíval.
Černá košile, upnuté černé kalhoty a kožená bunda.
Vlasy měl vyfoukané a na boku opět udělané tři copánky.
Vypadal dobře, to musel Jisung uznat.
Jenže okolo bylo až moc pozornosti. To neměl mladší rád.

„co se stalo?” mladší k němu došel a zastavil se kousek od něj.
Jisung narozdíl od něj, měl na sobě obyčejnou modrou mikinu a světle modré rifle. Nevypadal tak draze, jako starší.

„přijel jsem tě vyzvednout. Je na tom něco špatného?” Chan nadzvedl levé obočí a mladšího si prohlédl. Byl bledý více, jak obvykle. Chan už měl plné zuby toho, že se Jisung trápí. Měl by to ze sebe dostat ven a to co nejdříve.
Proto měl menší plán. Ovšem to nezahrnuje So-Ri

„já nevím. Nejsem tvoje dcera,” Jisung se uchechtl a odhodil dlouhé imaginární vlasy.

„pro So-Ri jde Wooyoung s Changbinem.”

„proc jsi mi nic neřekl?”

„říkám ti to teď,” Chan se přestal opírat o auto a přiblížil se k mladšímu
„dej mi tvůj batoh, nebudeš ho potřebovat,” mladší na něj chvíli zmateně koukal, ale nakonec mu ho pomalu podal.
„běž si sednout, cesta bude trvat trochu dýl.”

„nejedeme domů?”

„ne, jedeme někam jinam. Máme ještě celkem dost čas, než se začne ztmívat, tak nastup,” Jisung tak tedy udělal a za doprovodu zvědavých oči, si sedl na místo spolujezdce.
Zapl si pás a pohodlně se opřel. Chan mezitím dal jeho batoh dozadu a sám si šel sednout za volant. Udělal to samé, co Jisung a auto se dalo do pohybu.

Celou cestu hrála v autě muzika, která rušila to ticho mezi nimi. Jisung byl Chanovi za to vděčný. Mluvit se mu moc nechtělo. Hlavu měl opřenou o okýnko a koukal ven.
Nacházeli se na silnici, kde z jedné strany byla skála a z druhé moře.
Jisung nechápal, proč se nachází zrovna tady, ale nechtěl se ptát kam jednou. Je možné, že ho Chan nakonec překvapí.

On by mu to stejně ani neřekl, kdyby se zeptal.
Celý plán byl tajný a mělo to být tak trochu překvapení. Sice to nebude nic extra, ale mohlo by mu to pomoct.

Jisung si celou dobu hrál s lemem své mikiny a snažil se z hlavy vytěsnit všechno, co by mu mohlo ubližovat.

Mohl by přeci myslet na něco pěkného. Štěňátka, koťátka, veverky, Chan bez trička.
No tak, pohled by to byl celkem pěkný. To ne, že ne. Ale mělo to do roztomilých zvířátek docela daleko.

Jisung na něj pomalu otočil svůj zrak a prohlížel si jeho profil. Dělal to celkem často.
Krásně řezaná čelist a někdy se mu poštěstí vidět i žíly na krku. Ale to opravdu jen výjimečně.
Oči mladšího neustále tikaly po celé pravé straně obličeje. Byl omámený, ale není to něco, co by normálně ukazoval.
Nevěděl jestli to mohl říct, ale Chan byl pro něj momentálně teď jediná rodina.
Jeho vlastní ho vyhodila téměř bez důvodu a starší blondýn si ho vzal pod křídla.

„líbí se ti to, co vidíš?” Chan se ušklíbl, ale stále se díval na vozovku.
Periferní viděním celou dobu viděl Jisunga, jak na něj kouká. A nebylo to poprvé. Nikdy se k tomu nevyjadřoval. Jestli se chtěl podívat, tak proč ne.

„jo,” Jisung potichu hlesl. Hudba, která hrála to více méně pohltila, ale Chan ho stále mohl slyšet a celkem dobře.

„to mi lichotí,” slabý smích, který opustil Chanovy rty. Jisung z něj nemohl oči dostat pryč. Jako kdyby je k němu měl přilepené.
Chan z toho nebyl ani trochu vykolejený. S pochvalama na jeho osobu byl zvyklý. Vždycky se někdo našel, kdo mu řekl, že mu to sluší.
Ale teď cítil, že mu hoří uši.
Což byl nezvyk.
Normálně se nečervená a už vůbec ne v těchto chvílích.
Každopádně konverzace dál nepokračovala.