Out of My System

I. at the right moment

One hour before

HARRY'S pov

,,Gemm, jsem rád že mi voláš. Jsem moc rád, ale teď úplně nemám čas." spustím na svou sestru hned jak přijmu hovor. Zrovna procházím dveřmi budovy kanceláří společně s tou nádherně vonící Alfou.

,,Harry! Já rodím?! Nic není důležitější!" zakřičí na mě a já slyším mamku, a bůh ví kolik dalších lidí, jak ji uklidňují.

Je to třeba. Takhle na mě křičí od té doby co jsem odletěl do Itálie. Takže takové dva měsíce. Když teda připočítám i balení a odlet. Nedokázala překousnout že tu nebudu na další kontroly těch malých. Já ji mám rád, ne že ne, ale okolo ní se točí celý můj život.

Gemma je starší než já. O pět let. A když všichni tvrdí jak se vše točí okolo mladších, tak v mém případě to není pravda.

*flashback*
,,Hodně štěstí zdraví, hodně št-" zpívala mi má rodina k desátým narozeninám do té doby, dokud je Gemma nepřerušila.

,,Mami! Tati! Já vyhrála tu biologickou olympiádu!" zakřičí a najednou se všichni, kteří byli pozvaní na mé narozeniny zvednou s běží za ní. Všichni jí gratulují a je jim jedno, že já sedím před svým zapáleným dortem s číslem deset a narozeninovou písničku si zpívám sám.

,,...hodně štěstí milý Harry. Hodně štěstí zdraví." se stékajícími slzami sfouknu svíčky a se svým kotětě Skyem odcházím do svého miniaturního pokojíčku s malou postelí a mini stolečkem, ke kterému nejsou třeba ani židle.

Ale stále si říkám, přece na tom nejsem tak moc špatně..

..nebo jsem?

*end of  flashback*

Nikdy jsem necítil lásku rodiny. Nebo.. já vlastně ani nevím jak taková láska vypadá. Doma jsem ji nedostával a v okolí jsem si nevšímal. Stejně tak jako oni si nevšímali mě. Bylo jim jedno, že jsem vyhrál pětiboj, který se konal na školním hřišti. Já je zval, ale jako vždycky nepřišli. Bylo jim jedno, že jsem se dostal na místo kapitána v městském fotbalovém týmu. Nikdy totiž na žádný zápas nepřišli. Bolel mě pohled na volná místa s cedulkou Styles. Stejně tak jim bylo jedno, kdy se koná můj maturitní ples. Tam co? Tam taky přece nebyli. Co by tam dělali? A jak vzali to že jsem gay? Asi stejně jako to, že se líp cítím v ženském oblečení.

Společně projdeme přes jednu kancelář, zřejmě nějaké asistentky a vcházíme do dalších dveří, kde celé místnosti dominoval velký dřevěný stůl s nějaká obyčejná kancelářská židle. Zadní část byla vyplněna francouzskými okny a stěny byly polepené tapetou ve vzorku cihel. Místnost působila velmi elegantně a zároveň tajemně. Za velká knihovnou na pravé stěně mohla být klidně nějaká místnost plná tajemství a překvapení. Stejně tak působila i Alfa, která je nyní v mé blízkosti.

,,Tak se tady posaďte." rukou mi pokyne k jednomu ze dvou křesel umístěné naproti stolu. Ten je pokrytý kupičkami papírů, různými složkami a hlavně kelímky od káv.

Ještě než se ale stihneme posadit, tak k němu natáhnu ruku. ,,Styles."

,,Tomlinson." kývne pouze a začne se zmateně rozhlížet po stole. ,,Co s tím autem je, když jste musel přijít pěšky?" zeptá se mě a zdvihnutým obočím sjede můj dnešní outfit. Lehký béžový kabátek, zateplené legíny a 'jezdecké' boty. Na podzim ideální.

,,To auto, je celé špatně." na každé slovo dám pořádný důraz a s nohou přes nohu se pořádně položím do křesla. Věnuji mu důležitý pohled, neboť se stále hrabe v tom bordelu, který nazívá pracovní stůl. Na tom by se dalo dělat věcí.

,,Dnes už bohužel musím jít, ale kolega ho doveze k nám na plac a já se na něj v úterý podívám. Plac je normálně zamčenej, takže strach mít nemusíte." kývne mým směrem s pohledem stále v papírech.

,,Oh, tak rychle jsem to nečekal. Ale samozřejmě vám budu vděčný. Nashle." s menším úsměvem se zvednu a jdu směrem ke dveřím.

,,A klíče vedle na stůl!" zakřičí na mě a mně je jasné, že je potřebují.

Jasně, jeho kolega by jinak neodjel. To je jasný. Ale co není jasné, je to jak se dostanu za Gemmou. Ale ji jsem sešel zase dolů pod kopec a tam si zavolal taxík. Ani jsem nemusel dlouho čekat. Hned jak přijel jsem naskočil na zadní sedadla.

,,Finchley Memorial Hospital. Co nejblíž porodnímu prosím." vyhrknu na něj při pásání.

,,A co vy tam hledáte, mladý muži?" zeptá se mezitím se vyráží na cestu.
,,Nevypadáte na budoucího otce." přejede mě pohledem přes zrcátko, což je mi velmi nepříjemné.

,,Budoucí strejda." odpovím pouze a dál už je ticho.

,,Jsme tu." hlásí řidič s nataženou rukou mým směrem. ,,Bude to osmdesát devět liber." nahodí sladký, spíše nechutný a slizký, úsměv.

Uz se nadechuji že k tomu něco řeknu, ale nakonec to tak nechám a požadovanou částku mu vložím do dlaně. Nemělo by smysl smlouvat. Stejně bych prohrál a nakonec bych platil možná i více.

A nikdy bych nevěřil že mě bude stát cesta do nemocnice taxíkem tolik peněz. Hrozné. A ještě horší je že nestihnu ani pořádně vylézt z auta a už je u mě má matka a táhne mě pryč.

,,Můžeš mi, doprdele, vysvětlit kde jsi byl?!" zavrčí na mě mezitím co mě táhne recepcí, mě neznámím, směrem.

,,Mám rozbité auto. Musel jsem najít nějakej servis." jen myknu rameny a nechám se táhnout dál.

,,Tvůj problém. Měl jsi to čekat." no jasně. Měl jsem to čekat...

,,Gemma už rodí?" zeptám se Michaela, který nechápu proč sedí venku se zbytkem.

,,Už porodila. Teď tam něco řeší s doktorem a děti i Gemm prochází nějakou lékařskou kontrolou." usměje se na mě a vstane a chlapsky se obejmeme.

,,Gratuluju." řeknu s menším úsměvem.

,,A já tobě." nad tím se jen uchechtnu. Je mi dvacet dva a je ze mě strejda. Nejsem připravenej na hlídání nějakých fakanů.

,,Já si zatím dojdu pro kafe." oznámím všem a otočím se k odchodu.

,,Nikam nejdeš." zavrčí mi máma do ucha, když si mě za paži přitáhla k sobě.

,,Ale jdu." oplatím ji styl pohledu i tónu. Po vytrhnutí se konečně vydám hledat nějakej bufet a nebo automat. Jenže když jsem zacházel na roh, s někým jsem se srazil.

,,Ale, jsme se dlouho neviděli.."

Sakra!

Tessie❤️