,, Občas si říkám, že posmrtný život je jen něco, co jsme si vymysleli, abychom zmírnili bolest ze ztráty. Ale nakonec věřím, že naše tělo je víc než jen hmota, věřím, že jsme něco víc, než jen součet svých částí.
Když vezmete něčí genetický kód, a přidáte k němu souhrn všech jeho zkušeností a vztahy, jaké měl dotyčný s lidmi, a pak změříte tvar a velikost jeho těla, nedostanete ho. Je tu ještě něco docela jiného. Je tu část, která je větší než souhrn všech našich pozorovatelných částí. A ta část musí někam odejít, protože zničit se nedá.
Jestli jsem se z přírodních věd něčemu naučil, tak je to fakt, že energie se nevytváří ani neztrácí. Nikdy nemusíme ztrácet naději, protože nikdy nemůžeme být zničeni. Nemůžeme se narodit a nemůžeme zemřít. Jako všechna energie můžeme jen měnit tvary, velikosti a zjevy.
Když mladí zestárnou, zapomenou na to a začnou se bát proher a selhání. Ale ta část z nás, která je větší, než součet všech našich pozorovatelných částí nemůže začít a nemůže skončit a proto nemůžeme selhat. Poslední slova Thomase Edisona zněla ,,Je tam velice krásně".
Nevím, kde to ,,tam" je, ale věřím, že je to někde, a doufám, že je tam krásně. "
- John Green
Tak nějak bych shrnula svůj názor na smrt. Skutečně věřím, že jsme víc než jen tělo.
Dalajláma XIV. se v roce 2002 k smrti vyjádřil takto: „Je nutné připomínat si smrt, uvědomovat si, že tento život nebude trvat věčně. Pokud si nejste vědomi smrti, nepovede se vám využít možností, které vám skýtá ten jedinečný lidský život, který jste již získali. Jeho význam tkví v tom, že díky němu můžeme dosáhnout důležitého pokroku. Uvažování o smrti by nemělo v člověku vyvolávat strach, ale mělo by ho vést k tomu, aby si vážil drahocenného času života, během kterého lze vykonat mnoho závažného. Rozumnější než strach je rozjímání o tom, že až smrt skutečně přijde, ztratíte příležitost k duchovnímu cvičení, k praxi. Pokud budete o smrti uvažovat takto, vnese to do vaší praxe více energie. Je nutné přijmout fakt, že smrt je normální součástí života."
Myslím si, že má pravdu. Skutečně bychom měli přijmout smrt jako normální věc. Lidé umírají, umírali a budou umírat. Každý z nás bude postupem času znát víc a víc mrtvých. Zbude pak v naší paměti místo pro všechny, nebo budeme zapomínat další a další kousky našich zesnulých blízkých po celý život?
Podobně jako Dalajláma XIV se vyjádřil i Simon Philip de Vries (Wiesbaden, 2008)
„Smrt přeruší pouto, o němž se domníváme, že nás pojí s věčností. My, lidé, jsme nepoučitelní. Víme, že nás stále obklopuje nejistota. Uvědomujeme si, že každá vteřina života je nám je propůjčena, že každá generace musí uvolnit místo té další ... Přesto jsme pokaždé, když se tento nezměnitelný zákon a věčná zkušenost znovu potvrdí, ohromeni, zaskočeni, překvapeni, zaraženi. Navzdory všem zákonitostem a poznatkům jsme podléhali zdání a jednali tak, jako bychom uvěřili tomu, že náš život na tomto světěje věčný, jako bychom byli přesvědčeni o tom, že čas náš nebo našeho blízkého, který byl jmenovitě povolán, ještě nepřišel; jako by tato chvíle nikdy neměla nastat."
Ráda bych se na smrt podívala i z pohledu náboženství.
Křesťané vidí smrt jako přechod do jiného života - a záleží na dalších okolnostech, "kam". Věří, že jim Ježíš slíbil věčný život = ten, kdo v něj věří, může doufat ve věčný život. Zároveň ale neexistuje člověk, o kterém by církev řekla, že "patří do pekla" - to záleží na Bohu a na jeho rozhodnutí, co s ním chce mít společného.
,,NEBE" - "Nebe" je život s Bohem. Jde o naplnění určení člověka.
,,PEKLO" - "Peklo" je život bez Boha. Je to "minutí se cílem", kterým je pro křesťana život s bohem...
Naopak o buddhistech by se dalo říci, že na smrt vůbec nevěří. Buddhisté věří v reinkarnaci (tj. Znovuzrozování). Buddhismus učí o ne-já, neboli že reinkarnace je proud neustále vznikající a zanikající mysli, a proto nelze říci, že by právě jedna a ta samá mysl přecházela z jednoho života do druhého. Zánik mysli z předcházejícího života je jen jakousi karmickou příčinou pro vytvoření mysli nové.
Zkráceně - umírá pouze naše tělo, mysl zanikne a v důsledku toho vznikne mysl nová.
Muslimové zase pevně věří, že pozemský život je pouze zkouškou a přípravou na život na Onom světě. Základní články islámské víry zahrnují víru v Soudný den, zmrtvýchvstání, Ráj a Peklo.
Smrt někoho blízkého je podle muslimů třeba vnímat jako připomenutí si vlastní pomíjivosti na tomto světě. Prorok učil, že jsou tři věci, které člověku mohou pomoci i po jeho smrti: dobročinnost, kterou udělal během svého života a která slouží lidem i nadále, znalosti, které zanechal ostatním, a modlitby, ktere pro nej konaji jeho deti.
Každé náboženství na smrt pohlíží jinak, stejně jako různí lidé. Je zcela přirozené, že máme každý svůj vlastní názor.
Posuneme se dál. Každý člověk se sám musí rozhodnout, zda věří na posmrtný život, či nikoli.
Někteří lidé se ohánějí věcmi, které nazývají jako ,, důkazy" (posmrtného života).
Já tyto důkazy dělím do dvou skupin. ,, Reálné" a ,, nereálné" (nelze důkladněji prověřit, nebo zajistit 100% důvěryhodnost).
Jsou to například:
,,Nerealné" - Vyvolávání duchů, obecně všelijaké paranormální jevy typu: vzkazy od duchů, hlasy....
Nemohu se rozhodnout, kam zařadit ,, fotografie duchů". Dříve jsem je řadila mezi ,, nereálné", ale zhruba před čtvrt rokem přišli vědci s tím, že fotografie dvou dvanáctiletých anglických školaček, na níž je DUCH je 100% pravá. No, tak nevím.
,, Reálné" - média (mohou vám popsat lidi, věci a místa, která neznají. ..a vidí je jen díky svým ,, schopnostem") , klinická smrt. (Téměř totéž)
V prosinci roku 2001 provedli tři nizozemští vědci pod dohledem Pima van Lommela nejrozsáhlejší výzkum pacientů, kteří prodělali klinickou smrt. Výsledky byly publikovány v medicínském časopisu Lancet a byly podobné výsledkům britských vědců.
Van Lommel a jeho kolegové tvrdili, že vize začaly přesně ve chvíli, kdy přestala fungovat centrální nervová soustava. To znamená, že vědomí je od mozkové činnosti oddělené.
Van Lommel poskytuje další fascinující případ zážitku blízkého smrti. Na resuscitační oddělení byl přivezen pacient v komatu. Všechny pokusy o jeho oživení selhaly. Jeho mozek přestal fungovat a encefalograf ukazoval přímku. Doktoři se rozhodli intubovat (tj. zavést do hrtanu a průdušnice trubici, skrze kterou bude moci pacient dýchat). Pacient měl umělou zubní protézu, kterou mu lékaři odejmuli. Za hodinu začalo jeho srdce znovu bít a jeho krevní tlak se vrátil do normálu. Za týden se zmrtvýchvstalý pacient ptal sestry: „Vy víte, kde jsou moje zuby! Vzali jste mi je a dali jste je do šuplíku ve vozíku!" Ve chvíli své smrti prý totiž shora pozoroval sám sebe. Dopodrobna popsal oddělení a úkony lékařů. Měl obrovský strach, že ho přestanou oživovat a pokoušel se jim dát nějak najevo, že je naživu.
Nizozemští vědci rovněž zjistili, že ženy měly silnější pocity než muži. Většina pacientů, kteří prodělali hluboký stav klinické smrti, zemře do měsíce od okamžiku znovuoživovacích praktik. Vize slepých pacientů se nijak neliší od vizí, kteří mají pacienti, jimž zrak funguje správně.
Zdá se, jako by se vědci pilně snažili dokázat nesmrtelnost duše. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je uznat, že smrt je pouze přestupní stanici mezi dvema světy.
