Pohádky trochu jinak aneb tentokrát jen pro děti

O Kaštánkovi - aneb jednou jedna obyčejně neobyčejná

,,Mami, mami, podívej, co jsme našli na zahradě!," překřikovali se Adámek s Vendulkou, hned, co otevřeli vchodové dveře. Z holinek jim opadávalo bláto, které se jim na boty venku nabalilo, ale i tak se oba spokojeně usmívali. Adámek se sehl, aby si holinky sundal z nohou, a z kapes u bundy se mu při tom vysypala spousta kulatých kaštánků.

Když maminka viděla tu velkou spoušť, která v chodbě nastala, úplně se lekla. Než ale stačila něco říct, Vendulka vytáhla z kapsy jeden kaštan, který byl ještě schovaný v jeho zeleném pichlavém domečku.

,,Podívej se mami, tenhle kaštan vypadá skoro jako ježek," řekla Vendulka se smíchem. Chtěla ho dojít mamince ukázat, ale jak udělala krok, šlápla na jiný kaštan na zemi. Ten se jí pod nohou smekl a Vendulka spadla na zem. Jejda, ta ale plakala. Byla si jistá, že jí určitě někde teče krev, nebo bude mít dokonce modřinu.

Maminka jí ale všechny bolístky pofoukala a ujistila Vendulku, že má na kolínku jen růžový flíček a ten se brzo uzdraví. Jenže Vendulku to pořád moc bolelo a byla pořád smutná. Adámka to trápilo. Myslel si, že za to může on, protože to jemu ty kaštany vypadaly z kapsy. Brzo ale dostal nápad, jak všechno napraví a znovu zlepší Vendulce náladu.

,,Pojď Vendy, všechno tady posbíráme, aby ještě nespadl taťka, až za chvíli příjde z práce. Co kdybychom pak z těch všech kaštanů postavili panáčka?" zeptal se Adámek vesele a moc se na to těšil.

,,Ale jak to uděláme?" podivila se Vendulka.

,,Půjčíme si od maminky párátka a tím ty kaštany spojíme. Pojď ukážu ti to," řekl Adámek rozhodně a rozeběhl se do kuchyně.

Dětem to dalo hodně práce, ale nakonec se jim podařilo poskládat krásného panáčka, kterého pojmenovali Kaštánek. Mamince i tatínkovi se Kaštánek moc líbil, ale pak řekli dětem, že už je čas jít si vyčistit zoubky a jít spát.

Hned co jim maminka přečetla pohádku na dobrou noc, děti usnuly. A v té velké tmě, co byla v pokojíčku, na poličce nad stolem, se probudil panáček Kaštánek. Vůbec nevěděl, kde je a co se děje. Ve tmě se sám moc bál, ale jeho tichý pláč nikdo neslyšel. Až po chvíli si toho všiml měsíček a bylo mu Kaštánka moc líto. Zasvítil proto svým bílým paprskem na krabici plnou žaludů, které děti včera nasbíraly.

Kaštánek se hned zaradoval, seskočil z poličky na stůl a dal se do práce. Hned věděl, co má dělat. Trvalo to dlouho, měsíček už skoro zašel za les, ale nakonec to Kaštánek stihl. Dokázal si postavit kamarádku Žaludovou vílu. Víla se zmateně rozhlédla kolem, ale když spatřila Kaštánka, přestala mít strach.

,,Jsem Kaštánek z Jírovce," podal Kaštánek ruku své nové kamarádce, aby se spolu seznámili.

,,Já jsem Žaludová víla z Dubu," odpověděla mu víla. V okamžiku, kdy chytila Kaštánka za ruku, vysvitlo sluníčko, a oba kamarádi usnuli.

Když se Vendulka s Adámkem probudili, nevěřili svým očím. Na jejich stole byli, místo jednoho panáčka, panáčkové dva. Nikdo nevěděl, kdo Žaludovou vílu postavil, a tak nakonec uznali, že za to určitě mohlo velké kouzlo.

A taky že ano. Noc co noc se Kaštánek s vílou probouzeli, ve tmě už se ani jeden nebáli a zažívali spolu spoustu velkých dobrodružství. Ale o tom zase jindy.