Proč jsem tady?

Varování od tučného do tučného písma: smutek, popis mrtvého těla, krev

Sluneční paprsky osvětlují listy, potichu hrající jejich symfonii mezi korunami stromů. Když vítr nabere moc velkou sílu, nějaké se od větví odrthnou a poletuí, než dopadnou na zem, apokud je zrovna ticho, můžete toto dopadnutí slyšet.

Osamocená postava stála před hrobním kamenem, zastrčeným samotný v rohu malého hřbitova.

Nikdy si nemyslel že tu bude stát. Nikdy v jeho životě ho nenapdlo že bude stát před svím hrobem, koukat na jeho jméno vytesáno do kamene, aby bylo napořád zapamatované, proto také jsou hřbitovy, ne? Aby se neapomnělo na zesnulé.

Stejně je to zvláštní pocit, koukat se na datum vaší smrti, osvětlené svíčkou, která pomalu hoří a hází stíny všude kam jen může. Čerstvá květina stála vedle svíčky, ale v dostatečné vzdálenosti, aby nebyl risk vzplanutí.

Nikdo sem nechodí, lidi se báli. Báli se bezmocného těla, báli se o jejich budoucnost. Dlouhou dobu sem nikdo nezavítal, jeho hrob bez květin, bez svíček,bez kohokoli, kdo by si ho přišel připomýnat a říct mu, co se děje v jejich životě. Nikdo nepřcházel, až na toho klučinu. Klučina s tmavými hnědými vlasy. Ten klučina co měl jeho oblečení vždy umatlané od prachu a hlíny, klučina, který přicházel před jeho hrob a seděl tam, někdy několik hodin a říkl mu o živootě a psal si do jedné knížky.

Nikdy se nepodíval, i když by neměl možnost to někomu říct, sdělit někomu jaká tajemství si v té kožené knížce nechává. Respekt k soukromí se táhne i do života duchů.

Ale stejně to nechápal. Jeho hrob byl na druhé straně od vchodu, aby k němu lidé nemuseli chodit, aby nemuseli chodit kolem něho.

Jenom aby hrob dostal byl boj. Lidi se snažili, aby žádný hrob nedostal, aby se jeho rodiče zbavili jejich jediného syna, jediného dítěte. Vesničané se obávali, že nechat ho odpočívat v pokoji na hřbitově je moc riskantní, ale jeho rodiče se nedali. Bojovali za něho a on byl nesmírně pyšný, hrdý a vděčný, že má takové rodiče jaké má.

Oliver Streßeir bylo vytesáno v kameni, věkem pomalu nečitelné, porostlé mechem, do té doby než jeho hrob začal navštěvovat ten neznámý klučina. Protože všichni–včetné jeho rodičů–se jeho hrobu vyhýbali. I hroby poblíž měli méně navštěv, protože se lidi báli posledního místa odpočinku 12ti letého kluka.

Za ním se ozývaly kroky, ale on se nebál, usoudil že se jedná o normální návštěvníky, kteří se mu vyhnou. Není proč se strachovat, takže zůstal viditelný, což byla chyba.

Krátký výkřik se ozval za jeho zády, reakce schování a zneviditelnění byla prakticky okamžitá.

"Haló?" řekl pomalu, očima sledoval scenérii kolem sebe, kniha schovaná pod jeho paží "je tady někdo? Můžeš se vrátit? Já ti neblížím, slibuji." zavolal opatrně do prázdna.

Oliver se pomalu otočil nazpátek a opatrně se vrátil z jeho neviditelné formy.

"Ty jseš Oliver?" zeptal se opatrně, oči tikaly mezi nim a hrobem schovaným za ním. Oliver jen zakýval hlavou, nejsit co dál.

Pokždé když přišel, Oliver strávil hodiny sledování jeho návštěvníka, teď, když jeho návštěvník vidí i jeho kouká na zem, jak se oranžové listí mísí s hnědým, tvořící nádhernou mozaiku. Nevypadalo to, že má nějaké špatné úmysly.

"Jak o tom víš?" Oliverův hlas byl tichý, chraplavý. K nikomu nemluvi. Lidi ho neviděli a pokud ano, tak jediná konverzace byla halsité křičení a v případě malých dětí brekot. Nebo ho ignorovali, myslejíc si že jeho postava je jeden z někllika triků jejich mysli.