Slohovky

Skutečný příběh, který se nestal

Strom, přímo před ní, nedokázala zatočit dost rychle. Bolest. Potrhaná křídla. Krev.

Další den. Znovu. Stromu se vyhnula. Jen aby narazila do skály.

Den co den. Znovu a znovu. Dokud nebyla tak dobrá, že by se jí mohla z ničeho nic objevit jakákoli překážka přímo před nosem a ona by se jí vyhnula snadno jako delfín zlomené noze. Další den, další výzva, nový cíl. Nikdy to nepřestane a ona ani nechtěla aby přestalo. Přes všechnu tu bolest. Bavilo ji to. S vědomím, že ji tento výcvik jednoho dne zachrání život vytrvale pokračovala dál.

Bylo pozdní odpoledne, Helena seděla u stolu a psala. Svůj příběh. Vnímala hranice mezi dvěma svými životy. V jednom si o ní mysleli, že je blázen a měla by se léčit. V tom druhém jí věřili, někteří se jí báli, jiní ji milovali, tam měla křídla, krásná blanitá křídla, s jejichž pomocí plachtila po obloze jako draci, tam také prožila lásku, zlost, strach a radost. V tom životě, kde psala, tam musela psát. Mysleli si, že je jen lidská skořápka s naprostou absencí jakýchkoliv citů, ale neměli pravdu. Ona cítila, ona žila, s perem v ruce a papírem před sebou. A vždy když mohla být chvíli o samotě, vracela se do světa, kde mohla létat, kde milovala i bojovala tak divoce a nespoutaně, kde ji s láskou i potřebnou přísností vychovával její stvořitel, krutě, ale účelně. Tam měla také přátele po jejichž boku vyrážela do válek, bitev a vracela se z nich s vítězně vztyčenou hlavou a spokojeným úšklebkem. Bojovala s nestvůrami, občas s nimi uzavírala spojenectví, bojovala s odpůrci svého svořitele a vítězila. Vždy ze sebe smyla krev a špínu a očistila zbraně. A den na to se jimi zase rozmachovala. Občas brala zajatce. Ti pak prosili o smrt, když jim škrábala oči, když jim do krku pustila ty nejkrvelačnější brouky, když je bičovala až byla v rýhách na jejich zádech vidět kost, když je cejchovala až měli na každém palci své kůže vypálený znak jejího rodu, když je postupně rozřezávala od konečků prstů na nohou zubatým nožem a když si mysleli, že se mohou vzdát a ona jim vrazila nůž do zad, nebo jed do pití.

,,Helenko," pronesl zpěvavý hlas. Pečlivě položila pero vedle listů papíru, položila přes ně nějakou učebnici a zvedla se. Vklidu došla do obývacího pokoje, kde výjimečně nebyly žádné další děti, jen vychovatelka, která ji zavolala a nějaký muž a žena. ,, Představuji ti tvé nové rodiče, adoptují si tě." Bez výrazu odpověděla: ,, dobře." A sledovala jak zareaguje. Za těch pár let co byla na světě se naučila působit naprosto nezúčastněně a přesto si pozorně všímat věcí kolem. Ten muž řekl: ,, běž si sbalit, až budeš hotová, vyrazíme. Mimochodem, já jsem Vojta a tohle je tvá maminka Lenka." Helena přikývla a odešla si nacpat svých pět švestek, respektive štos papírů, penál plný per a trochu oblečení, do batohu. Když zapínala zip, objevila se ve dveřích vychovatelka a neskutečně nechutně soucitným pohledem si ji měřila. ,, Neměla bys mít radost?" Helena jen pokývala lhostejně hlavou a vrátila se do obýváku. Ne, proč? V tomhle světě nemělo dítě svobodu, i po osmnáctém roku byl každý uzavřený v kleci své rutiny. Ráno vstát, najíst se, získat peníze a pořád dokola, city tu neměly místo. A tak ji její noví rodiče odvezli do bytu, jenž byl teď jejím domovem.

Kotlík jim žehnej, její pokoj měl velkou knihovnu s jejími oblíbenými knihami. Vybalila si tedy, a protože už byl večer, převlékla se do pyžama a šla si lehnout.

Okamžitě jak si lehla, zavřela oči a propadla se do temnoty.

Pak oči otevřela. Seděla na zelené pasece uprostřed lesa, kousek od ní se třpytila průzračná hladina jezírka a ona se usmála. Byla doma. Pak vstala, roztáhla svá křídla a vznesla se. A letěla, kam ji vítr vedl a ona se jím nechala vést.

---------------------------------------------------------

Pokud vám ten konec připadá uspěchaný, je to kvůli limitu , který byl a který jsem beztak přetáhla.

Kvetha, Hiera💜🍌🍫🔪😁