Tajemství domu Tomlinson

Ve tmě něco je

Probudí mě zvuk vrzání. Chvíli jsem zmatený co to v mém pokoji vrže, ale uvědomím si, že vlastně už mám nový pokoj. Na loktech se zvednu a zadívám se po pokoji. Dveře skříně jsou otevřené. Ony vrzaly? Když jsem je večer otevíral nevrzaly a očividně jsem je špatně dovřel.

 Rozsvítím lampičku, vylezu z postele a dveře zavřu. Teď už by snad měli držet. V domě je hrobové ticho, kolik je hodin nezjistím, telefon je stále mrtvý. Měl jsem ho dát nabít už večer, ale přijde mi strašně riskantní nechávat telefon na nabíječce přes noc. Stejně bych nyní uvítal trochu světla, možná hudby. V tašce ještě vyhrabu nabíječku. Jenže kde je tady zásuvka? Podívám se jako první kolem stolu, ale tam není. Pak mi dojde, že někde musí být zapojená lampa na nočník stolku. 

Chytnu kabel do dvou prstů a jdu po něm. Dovede mě až za čelo postele, kde nahmatám zástrčku. Vytáhnu lampu a pokoj se ponoří do tmy, za postel strčím i druhou ruku a poslepu se pokusím ji zapojit. Prstem si musím nahmatat zásuvku a jak tam jsou ty díry. Konečně se mi to podaří a nabíječku zapojím. Když ruku vytahuju zpoza čela postele, strnu. Otře se mi o ni něco ledového. Rychle si ji přitáhnu k tělu a zadívám se za čelo postele, ale je taková tma že nic nevidím a lampu jsem si vypojil. Slyším jen svůj rychlý dech, chvíli jen sedím na posteli a naslouchám zvukům pokoje. Přejedu dlaní po čelu a pak po zdi. Ta zeď je ledová. Moje srdce i dech se začnou uklidňovat, jen jsem zavadil o zeď. Nic víc v tom není.

 Zapojím telefon, po chvíli se rozsvítí a zapne. Spokojeně se usměju, po zádech mi ale přejede husina. Polknu a pomalu otočím hlavu za sebe. Ochromí mě hrůza, když na mě zírají dvě modré chladné oči. Zapomenu na pár sekund i dýchat, srdce silně naráží do mých žeber, mám pocit že se mi to zdá. Což se taky ukáže jako pravda. Dívá se na mě obraz. Modré oči ve tmě podivně svítí, i jeho úsměv se mi zdá jiný. Začínám být paranoidní.

 Pobaveně si odfrknu a odložím telefon na stolek. Lehnu si zpět do postele a pohledem sjedu na skříň. Je otevřená. Ted nevrzala? Co to sakra.  Vždyť jsem ji zavíral. Nebo snad ne? Přemýšlím o tom jen chvíli, ale už se nezvedám, tak prostě zůstane do rána otevřená. Odmítám se zvednout z postele. Moje paranoia nabírá na velikosti. Mám pocit, že jakmile dám nohy z postele něco mě za ně chytne. Mám pocit, že jakmile vystrčím jen kousíček svého těla z rámu postele popadne mě příšera. Nohy přitahuji více k sobě, deku si zastrčím pod paty, aby se mi nic nedostalo pod peřinu. Zírám do stropu, bojím se podívat kamkoli jinam. Až po dlouhé době se přesvědčím a oči zavírám. 

Už v polospánku zaslechnu další znepokojivý zvuk. Přichází někde ze spodu. Zamračím se a otočím se na druhý bok. Budu to ignorovat, ale ignorovat cokoli co to je, je dost obtížné. Zvuk se jen stupňuje. Jako by něco naráželo do stěny. Ještě chvíli doufám, že to probudí rodiče a vyřeší to oni, ale nezdá se. Spustím bosé nohy na zem, vyskočím z postele, aby mě nemohlo nic chytit a rozejdu se ke dveřím. Chytnu za kliku, otočím s ní a nic. To se nějak zkřížily? Cuknu s nimi silněji, ale drží. Znovu otočím klikou, hned několikrát jak narůstá mé znepokojení. Při nejhorším zůstanu v pokoji uvězněný do rána, ale ten hluk je šílený. Proč to rodiče ještě nevzbudilo? Při dalším pokusu dveře povolí, až mě praští do čela s jakou silou se rozletí. Chytnu se za čelo a zaúpím. ,,Sakra." Budu tam mít modřinu. 

Vyhnu se prvnímu schodu a rozejdu se dolů. Jdu po paměti, nechci rozsvítit ani v chodbě, abych rodiče nevzbudil, když už je nevzbudilo tohle. Slezu až do prvního patra, ten hluk je z obyváku. Rukou zašmátrám po stěně a rozsvítím světlo. Musím si zakrýt oči na okamžik a několikrát zamrkat než si přivyknu na světlo. Vše se zdá normální až na houpací křeslo v rohu. Divoce se houpe a naráží do zdi. Rozejdu se hned k němu a zastavím ho uprostřed pohybu. Hluk přestane okamžitě. Nějaký průvan? Okna jsou ale zavřená a necítím žádný průvan. Trochu poodejdu a nohy mi ovane ledový vzduch. Krb. No jistě, profukuje krbem. Křeslo odtáhnu dál od stěny a zkontroluji, jestli nefouká tím směrem. Nehodlám sem jít po druhé. Stejně se mi průvan nezdá až tak velký, aby rozpohyboval křeslo. Zhasnu za sebou a co nejtišeji se dostávám zpět do svého pokoje. Schodiště, ale vrže ať šlápnu kamkoli a jakkoli opatrně.