Tajemství domu Tomlinson

Nemůžeš mě sledovat, když...

,,Harry probuď se, Harry." Ozývá se u mého ucha. Zamračím se a stisknu oči pevněji k sobě. 
,,Harry." Nos se otře o mou tvář. ,,Lou?" zamručím rozespale. ,,Lousi!" vymrštím se do sedu a zadívám se na něj. Hledí na mě těmi nejkrásnějšími modrými očima které jsem kdy viděl a vypadá to, že je v pořádku. Vrhnu se mu kolem krku. Hekne, ale rukama obejme mé tělo. 

,,Jsi v pořádku?" odtáhnu se a prohlížím si ho. ,,Ano jsem, ale ty jsi zraněný." Teď to vypadá opravdu hrůzostrašně. Mám ruce od krve, poškrábané a na předloktí otisky zubů. 
,,Budu v pohodě, hlavně že tobě nic není. Nemůžu ti volat záchranku nebo dávat první pomoc! Co jsi si kurva myslel!" Pomalu se můj hlas mění v křik. 
,,Myslel jsem na to, že nesmí zabít tebe." vydechne Louis. ,,Pitomče! Idiote!" bouchám ho do hrudníku a ječím na něj. 
,,Už lepší?" chytne mé ruce. ,,Nebo znáš víc nadávek?" 
,,To si kurva piš že znám!" Znovu ho objímám a mačkám co nejvíc mohu. Do očí se mi hrnou slzy, mohl jsem ho ztratit, mohla ho zabít. Mohl jsem o něj přijít! 

,,Musím ti to ošetřit Harry, tví rodiče přijedou každou chvíli." Louis má pravdu, rodiče tu mohou být každou chvíli. A jestli mě uvidí takhle dostanu jízdenku rovnou do léčebny. 
,,Kde jsou holky?" Jsme v obyváku samy. ,,Ve svých pokojích. Odpočívají." usměje se. Zvednu se ze země a natáhnu ruku k Louisovi abych mu pomohl. Jakmile stojí bere mě do náruče. Rukama se chytnu pevně kolem jeho krku, nechám ho. Jsem vyčerpaný. 
,,Jak se cítíš ty?" Zeptám se, když mě posadí na vanu a jde neomylně pro lékárničku. 
,,Dobře. Nic mi není." usměje se a sedne si vedle mě. Bere mou ruku do své a začne ji čistit. 
,,Bolelo to?" Krátce ke mě zvedne pohled a přikývne. ,,Po tolika letech bylo zvláštní cítit bolest." 
,,A teď už to nebolí?" druhou ruku přiložím na jeho hrudník. 
,,Ne už ne." zakroutí hlavou. ,,Harry to co jsi včera udělal pro holky..." začne Louis. Zarazím ho polibkem. 
,,Udělal bych to pro ně znovu, pro ně i pro tebe." 

Už mlčky mi Louis dočistí ruce. Namaže je i mastí, stejně budu muset několik dní nosit trika s dlouhým rukávem. Štěstí že se ochlazuje. Problém bude když máma udělá namátkovou kontrolu mých rukou. To dělává, aby viděla zda jsem si neublížil tak aby o tom nevěděli. Ale posledních několik měsíců od toho upouští. Hlavně potom co ji doktor řekl, že si ubližuju proto abych zemřel a ne cítil bolest. Takže prostě u mě nehrozí, že se pořežu a pak si to ošetřím. Když se pořežu a nikdo na mě nepřijde, umřu. Konečně si to dala vysvětlit i má matka. Louis mě nechává v koupelně samotného, svléknu se a jen rychle se osprchuju od toho největšího humusu. Jakmile mám ručník kolem pasu, Louis stojí vedle mě a podává mi čistou mikinu i tepláky. Nejspíš tu byl delší dobu, ale já ho neviděl. Dnes ovšem nemám energii tohle řešit. Nahého mě stejně už viděl. 

,,Měl by jsi se jít ještě prospat." nese mě Louis do pokoje. Má pravdu, jsem rozlámaný ze země a unavený z noci. Položí mě do postele a zakryje. ,,Nechoď." chytnu jeho ruku, když chce odejít. 
,,Musím pouklízet na zahradě. Před domem je nepořádek." ,,Ten její sliz?" Bušil jsem do ni celkem dlouho, takže z ní něco muselo odletět. 
,,Ano. Budu za chvíli zpět." vtiskne pusu na mé čelo a odchází. Chci počkat, opravdu ano, ale nemám energii. Zavírám oči a usínám. 

,,Ty ještě spíš!" Probudí mě vysoký hlas. Zamručím a přetáhnu si deku přes hlavu. 
,,Harry je skoro poledne, vstávej." Dojde máma k posteli, jen aby semnou zatřásla. ,,Nech mě spát." zamručím. ,,No tak vstávej, bude poledne. Co jsi dělal celou noc proboha?" Co by, naháněl zlého ducha a snažil se ochránit ducha, kterého mil...no do prdele. Posadím se a překvapeně zamrkám. 
,,Tak vnímáš mě?" drcne do mě máma. ,,Jo ježíš vnímám. Dlouho jsem četl." Praštím sebou do postele a povzdechnu si. Zatracený Louis, dostal se mi do hlavy. 
,,Tak vstávej, aspoň se poučíš." S tím máma odchází, dveře nechává otevřené. Jakmile ale bouchnou dveře pod schody zavírají se i ty moje. 
,,Omlouvám se, neměl jsem ji jak zastavit." U postele se zjeví Louis a posadí se. 
,,V pohodě. Stejně bych měl vstávat. Přeci neprospím celý den." usměju se na Louise a natáhnu k němu ruku. Chytne ji a políbí. 
,,Jsi krásný když spíš. Rád se na tebe dívám." Takže tu postával a jako úchyl na mě koukal zatím co jsem spal. Uchechtnu se. 
,,Copak tě pobavilo?" mumlá do pokožky na mé dlani, kterou pusinkuje. 
,,Ale to nic." Ještě by se urazil. Nemohu z něj spustit oči, mazlí se s mou rukou kam klade jeden polibek za druhým. 
,,Ty jsi zavřel!" Prudce se otevřou dveře, ve kterých stojí máma. Polekaně sebou trhnu a zadívám se na ni. Srdce mám až v krku, jak divoce bije. Ona se podívá na mě a nakrčí čelo. Stáhnu ruku k sobě a zčervenám. 
,,Průvan." pokrčím rameny. ,,Ať už jsi z postele." otáčí se a zase odchází. Teď to trvá déle než se Louis zase objeví. 
,,To bylo o fous." podotkne. ,,Nepovídej. Ještě že máš takové reflexy." Ježiši kdyby sem přišla a našla chlapa z obrazu v mé posteli... 

Odpoledne s rodiči je náročné. Otec se rozhodl doopravit zábradlí na verandě a já mu musel asistovat. Když už jsem doufal v trochu odpočinku vyžádala si máma mou společnost při přípravě večeře. Po rychlé sprše jsem padl do postele bez sebemenší energie cokoli dělat. 
,,Jsi v pořádku?" Louis se posadí na kraj postel. Pootevřu oko a slabě se usměju. ,,Jen jsem fakt unavený." jako důkaz zívnu. 
,,Mmm, vypadalo to že v koupelně usneš." přikývne zamyšleně. Já ale vytřeštím oči. ,,Ty jsi... ty jsi byl zase v koupelně? Když jsem, Louisi!" Tak tohle mě dokonale probralo. A taky s tím musí přestat. 
,,Hlídám tě." Tváří se u toho jako by to byla ta nejjasnější věc na světě! ,,To ale nemůžeš! Nemůžeš mě sledovat, když se sprchuju!" Rozhodím bezmocně rukama. 
,,Proč ne? Máš krásné tělo, nemáš se za co stydět." Zakvílím a schovám si obličej do dlaní. 
,,Jsi nádherný Harry." Lehne si vedle mě, cítím jak mě jeho paže obejmou a rty vtisknou polibek na ruku. 
,,Jestli chceš mohu se před tebou taky vysléct, aby jsi.." ,,Ne!" vyjeknu. ,,Ne Louisi to není nutné. Ehm, děkuji za tu... nabídku." Musím být červený jako rajče! Ježiši on by se přede mnou svlékal! 
,,Dobře, ale kdyby jsi snad chtěl." Nosem se otře o mou tvář. Je tak neuvěřitelně mazlivý a já to zbožňuju. Jak jen mám vysvětlit Louisovi, že se tohle nedělá. Nějak hádám, že ani v jeho době se to nedělalo. Možná za ty léta, která tu je vlastně sám, kdy se roky snaží udržet v bezpečí své sestry, otupily.  Ruku dám kolem jeho břicha a částečně se na něj položím. 
,,Jsou holky doma?" Zívnu, jsem ale líný dávat ruku před pusu, takže si obličej schovám do jeho hrudníku. 
,,Ano jsou doma. Hrají si na půdě." ,,Tady je půda?" 
,,Ano, tady je půda." Zavírají se mi oči. Strašně rád bych si s Louisem povídal, ale jsem na to příliš unavený a během chvíle usínám. 

Probudí mě leknutí, zamžourám do tmy pokoje. Venku je bouřka. 
,,Spi dál, je to jen bouřka." broukne u mého ucha Louis. Zamžourám po pokoji, který akorát projasní blesk. Louis leží u mě, Daisy leží v nohách postele a Lottie s Pheobe si hrají na zemi s panenkama. 
,,Jste tu všichni?" překvapeně se po nich podívám. ,,Nevadí to?" Nejistě se zeptá Louis. 
,,Nevadí." usměju se. 
,,Víš co jsem miloval jako dítě? Při bouřce si vzít baterku a číst pohádky." Holky ke mě zvědavě zvednou hlavičky. 
,,Jdu najít knížku." uchechtne se Lou, vlepí mi pusu na čelo a zvedá se z postele. 
,,Uděláme si domeček?" posadím se na posteli a podívám se po holkách. 
,,Jaký domeček?" ptá se zvědavě Pheobe. ,,Ukážu vám to." Zvednu se a najdu další deku.  Musím trochu improvizovat, protože zde nemám nic čím bych deku držel nahoře. Najdu ale izolepu a s trochou snahy se mi podaří jeden cíp deky přilepit ke zdi. Izolepu vyplácám skoro celou, ale koho to zajímá. Tedy Anastazie zvědavě čupí na parapetu a sleduje mé počínání. Holky ji ovšem ignorují, takže já taky. Jen ji koutkem oka hlídám, pokaždé když blesk prozáří oblohu je tam, jako děsivý přízrak. 
,,Copak to děláte?" Ptá se zvědavě Louis ode dveří. ,,Domeček." zaculím se. ,,Tak prosím princezny." Nadzvednu deku, aby se holky mohly pohodlně usadit na posteli. 

Louis dojde ke mě, chytne deku on a pokyne mi, abych si taky zalezl. Pak už leze jen on. Sedám si vedle Lottie, Louis vedle Daisy a Pheobe je tak veprostřed. 
,,Tady." podá mi knížku. Rozsvítím baterku a namířím ji na knížku. 
,,Musíme to nějak vymyslet, takhle holky neuvidí obrázky." nakrčím čelo. Ještě o kousek se k sobě přisuneme, knížku dostane na kolínka Pheobe, která sedí veprostřed. Louis svítí baterkou a já začnu číst první z pohádek. Holky vypadají tak nadšeně a trochu se obávám, že budu číst až do rána. Nebo spíše předám tuto povinnost později Louisovi a já za jeho krásného hlasu usnu. To je dobrý plán. 

Bouře je ovšem čím dál silnější, slyším jak déšť bubnuje do střechy. Menší větve venku poletují a narážejí do domu. Hromy jsou čím dál hlasitější, až sebou kolikrát cuknu jak se leknu. Ráno to venku teda bude vypadat, to bude další náročný den. Ovšem čím více je slyšet kvílející vítr tím více jsem nervózní. Co když bouře dům poruší? Co když se Anastazie dostane do domu? Zatřesu hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal a soustředil se na pohádku. Nevýhoda je, že duchové prostě nespí. Takže opravdu budu číst dokud to holky bude bavit. Po třech pohádkách se ale s Louisem začneme ob pohádku střídat. Začínal se mi plést jazyk. 

V polovině věty, ale Louis zamrzne. ,,Co se děje Lou?" Dotknu se jeho ruky. Beze slova vstává a odchází. Chci jít za ním, ale Pheobe mě chytne za ruku. Dívá se na mě velkýma modrýma očima a já je prostě nemohu opustit. 
,,Jen se podívám z okna." usměju se na ni. Doufám, že ten idiot nešel ven. Anastazie za oknem nesedí, ale stejně se neodvážím ho otevřít. Jen vyhlédnu ven, je příliš velká tma abych byl schopen něco vidět dokud nebe neosvětlí blesk. Anastazie sedí na protějším stromě, myslím že se kření. Zhlédnu o kousek níž při dalším blesku a poznám co ji tak potěšilo. Pod stromem je muž. 

Nejdříve mě napadne, že to je někdo cizí. Někdo kdo jel kolem, viděl příjezdovou cestu a ve snaze najít přístřeší, kde bouři přečká přijel k domu. Jenže tuhle mou domněnku vyvrací hned několik věcí. Přes příjezdovou cestu leží strom, který spadl. Žádné auto krom to naše tu není. A k muži se přes pozemek, žene žena, která je bezpochyby má matka. Tudíž venku pod stromem stojí otec. Otec který se pokouší zakrýt nářadí, matka která se v plášti žene přes pozemek a Anastazie, která je sleduje a usmívá se.