Než se měsíc zbarví krví / DRAMIONE

1. Musíme zůstat silní

Smrt není těžká, těžký je život. Jak málo stačí, aby se vám celý svět sesypal jako domeček z karet. Ale i z té nejtemnější a nejbolestivější chvíle v životě vede cesta za něčím lepším. Pokud nezapomeneme, že je světlo.

I v tu nejčernější hodinku čas plyne dál. Čas všechny rány zahojí a z každé takové rány, kterou člověk utrží, je třeba se poučit a vyjít zase o trošku silnější.

Slunce pomalu opouštělo letní oblohu, aby mohlo přenechat vládu měsíci a hvězdám. Srpnový vítr si mírně pohrával s divokými kadeřemi jedné brunetky. Za normálních okolností by tohle místo milovala. Milovala by zeleň, která se rozprostírala na kopcích za ní, potůčky, které se vlnily krajinou a taky krávy a ovce vesele se pasoucí na loukách. Milovala by i pohled na moře. Klidně se vlnící hladinu v dálce, ve které se zrcadlilo zapadající slunce, oblohu zbarvenou do odstínů oranžové a růžové. Šum vln, které líně narážely to útesu, na kterém stála. Ale teď a tady, na tomhle místě, to pro ni nejsou normální okolnosti.

Hermina bolestně sevřela víčka a po tváři jí stekla slza. Jedna z mnoha těch, které za poslední dobu prolila pro své milované. A tak tam stála, společnost jí dělali jen ty vlny narážející do skal a kříž se jménem jejího milovaného. Ronald Weasley. Její láska byla mrtvá, stejně tak měla pocit, že zemřelo i něco v ní. Ten pohled nikdy nevymaže z paměti.

„Hermiono uteč!" Ta slova téměř zašeptal, ale zároveň byla tak výrazná. V jeho tváři zahlédla odhodlání, Nebelvírskou odvahu bít se až do posledního okamžiku. Věděla, že je konec, že prohráli. Než se stihla vyhrabat z trosek hradu, který tak dlouho nazývala domovem, všimla si, jak se k nim přibližuje postava s maskou – někdo ze Smrtijedů. Ron vyskočil na nohy a vyslal proti postavě omračující zaklínadlo. Chtěl odlákat pozornost, aby mohla utéct. Šero chodby prořízl zelený záblesk a ona ze svého úkrytu viděla, jak Ronovo bezvládné tělo padlo k zemi. Byl mrtvý. Všechno okolo ztratilo svůj tvar, jediné, na co se mohla soustředit, byla bolest, která ji trhala zevnitř. Už neviděla, že vedle ní stojí McGonagallová, ani to, že ten Smrtijed leží polomrtvý na zemi. V ten moment neviděla nic než Ronovu tvář. Tvář, ve které už nebyl život.

Ucítila na sobě pohled, věděla, že není sama. Hřbetem ruky setřela slzu ze své tváře a otočila se. „Harry..." vydechla. Jmenovaný tmavovlasý kouzelník udělal pár kroků, překonal tím vzdálenost, která je dělila a přitáhl si ji do náruče.

„Musíš zůstat silná. Musíme bojovat dál, aby jeho smrt nebyla zbytečná, Hermiono. On by to tak chtěl." Z jeho slov byla cítit bolest, kterou ale nedával navenek najevo. Musel se držet, aby dodával odvahu přeživším. A tak tam stáli v přátelském objetí, dva přeživší ze Zlatého tria, se vzpomínkou na toho třetího.

...

Skotská Vysočina. Tak krásná a divoká krajina. A zároveň současné útočiště Řádu. V lesích poblíž Aberdeenu se pod ochrannými kouzly nacházel stan, ve kterém zrovna probíhalo jedno z pravidelných večerních zasedání. Harry, Hermiona, Kingsley, McGonagallová, George, Ginny, Neville, Lenka, Bill, Seamus – to jsou hlavní přeživší současného Řádu.

Manželé Weasleyovi a Fleur spolu s malým Teddym Lupinem zůstali v Lasturové vile. Po smrti Freda a Rona se Molly psychicky naprosto zhroutila. Jediná její radost je právě malý Teddy, který jí dává důvod každé ráno vstát. Arthur nechtěl ženy nechat s malým samotné, proto zůstal v Lasturové Vile s nimi. Ta kromě jejich momentálního útočiště působila jako nemocnice pro raněné členy a podporovatele Řádu.

Malý Teddy Lupin. Tak šťastné a veselé dítě s tak tragickým životem. Chudáček malý se během jediného dne stal sirotkem. Manželé Weasleyovi přísahali, že mu dají ten nejlepší možný život, který v téhle době dokážou. A taky že zajistí, aby až Teddy vyroste, dobře věděl, že jeho maminka a tatínek byli hrdinové. Že stáli po boku přátel a položili život v boji na té správné straně. A co je nejdůležitější, že ho milovali víc, než cokoliv na světě.