mé nesmyslné a nemožné psaní

mé nicotné pocity

Všechno je špatně,
Řekni co máme dělat?
Nevíš můj milý čtenáři,
Proč se pořád hádají?
Jen něco udělam jinak a je zle,
Řekni co si mám počít,
Pomoz mi.
Dřív než ze mě bude troska.
Kdybych byla ještě malé dítě,
Co věří na Ježíška.
Přála bych si,
Aby mamka na každou věc neřvala.
Musí být vždy po ní,
Jen si postěžuji tátovi,
Je za špatnou a vyhání nás od sebe a řve,
Rve mi to srdce a i duši,
Jen prosím pomoz mi.

Slzy mi kánnou po mých tvářích,
Kdo je setře, pověz mi?
Začíná to být čím dál horší,
Co mi poradíš, pověz?
Myslel jsem že budeme všichni spolu,
Místo toho jen hádky a slané slzy jen.
Jen tato báseň mých myšlenek vzniká,
Mé srdce si na něm léčí své rány.
A ty čtenáři mi naslouchaš,
Svojí starostí v očích mě objímáš.