Sedmá následnice

2. Judith - New York City, březen 2022

​„Judy!" Zakřičela moje nejlepší kamarádka, když jsem se objevila přede dveřmi bytu její rodiny, a s vyděšenýma karamelovýma očima se mi vrhla kolem krku. Její tmavě hnědé, skoro černé vlasy se kroutily do obvyklých prstýnků a lemovaly jindy její veselý snědý obličej. Byla trochu vyšší, než já a jak mě zmáčkla, skoro mě udusila. Ta holka na to nevypadla, ale měla páru jako stádo volů. „Liv, tohle mi nedělej. Už jsme si to vyříkaly, jednou mě rozmáčkneš." „Bála jsem se o tebe." Držela mě, jako by mě nikdy nechtěla pustit. „Je tu Simon?" Chtěla jsem hned vědět. „Jo, proč?" „Je tu s vámi ještě někdo?" Nepřestávala jsem se ptát. „Máma je v práci a Jeremy je venku s Rose. Judy děsíš mě, děje se něco, o čem ještě nevíme?" „Jo, ale pojď dovnitř. Tady by nás mohl někdo slyšet." „O čem to mluvíš?" Ptala se naléhavě. „Prostě pojď." Odbyla jsem ji. V duchu jsem si za to vynadala.
​„Takže si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme." Začal Simon. „Šla si z práce, proběhl okolo tebe chlap a ty jsi prostě kvůli tomu, že ti to řekla intuice běžela za ním. Pak ho zastřelili. Ty jsi ho našla. Sešit, který mu upadl sis prostě jen tak vzala a nikomu nic neřekla. Máma na tebe včera večer řvala, pak se rozbrečela, zamknula se v ložnici a mluvila o naprosto neznámých lidech. Ty jsi se dneska tajně vyplížila z bytu sem a teď čekáš, že ti pomůžeme rozluštit ten „krasopis"." „Jo." Odvětila jsem popravdě. „Máš štěstí Clarková, že nás máš, víš o tom?" Rozesmál se Simon a jeho modré oči se rozzářily, jako vždy, když se rozhodl udělat nějakou pěknou pitomost. Jo byla to ta největší pitomost, kterou jsem kdy udělala. A to jsem jich udělala fakt hodně.
​„Slečně H." Řekla Liv. Já a Simon jsme byli zahloubaní do luštění písma, a ni jsme si nevšimli, že na kuchyňský stůl vypadl zpoza desek notesu pečlivě poskládaný čtvereček papíru. Olivia ho rozložila a četla: Slečno H., musíme začít teď – na J. C. padlo podezření
Bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. Mozek mi jel na plné obrátky. Jaké podezření? Tak počkat. J. C.? To byly...
„J. C." Vyslovila jsem nahlas. Zdálo se, že Liv pochopila, o co tady jde a Simon o moc pozadu taky nebyl. „J. C. jako Judith Clarková." Podívala se mi do očí a já si přála, aby tohle byla jedna velká shoda náhod, nebo nepovedený pokus o vtip na mou osobu. Nadechla jsem se a snažila se udržet vážný tón hlasu. „Musíme tam zpátky. K tomu místu, kde ho zabili." Liv pořád zkoumala zápisník. „Jo." Souhlasil se mnou Simon. „Judy, tohle bys asi měla vidět." Oliviin hlas zněl polekaně. Povšimla jsem si, že sundala desky ze zápisníku a v ruce držela starou fotku. Nervózně polkla a podala mi jí.
„To je tvoje máma." Utrousil podiveně Simon. „To bych bez tebe nevěděla, génie." Na skupinové fotce, která mohla být tak dvacet let stará jsem poznala hned několik tváří.
Moje máma byla pořád stejná, akorát neměla tolik vrásek. Nalevo do ní stála smějící se detektiv Harperová ze včerejška. Vypadala též mladší, méně ustaraná a jinak víceméně stejná. Z člověka, který stál nalevo od Detektiva Harperové mě zamrazilo. Stála tam Willow McCoy. Zlatíčko Ameriky. Bývalá první dáma, která byla před deseti lety zavražděná v prezidentském sídle. Přesné okolnosti vraždy se nikdy neoznámily veřejně. Toho dne byly uneseny také dvě ze tří dětí prezidenta Gabriela McCoye. Willow kolem ramen držela povědomá, o něco málo starší blondýnka s výraznou jizvou na tváři, která se jí táhla od levého spánku, přes oko k lícní kosti, kde se dělila na dvě. Jednu měla přes kořen nosu až na pravou líci. Druhá končila u levého koutku úst. Znala jsem jí. Nevěděla jsem odkud, ale znala jsem jí. Dál jsem poznala Oscara Kinga, Oliviina otce, svého tátu, Mariu a Rosse Harrisonovi, Simonovy rodiče. Zbytek lidí na fotce jsem neznala. Až na asi pár týdnů staré miminko, které držela jedna z neznámých žen, měli všichni stejné mikiny s nápisem Společenstvo. Bylo rozhodnuto. Na to místo se opravdu musíme vrátit.
„Hned jsem zpátky." Liv se zvedla od stolu i s fotkou, a odešla do vedlejšího pokoje. Přesněji do ložnice její mámy. Bylo to zakázané území. Znám Olivii celý svůj život a nikdy jsem tam nevkročila. A do toho dne bych řekla, že od smrti jejího otce tam nebyla ani ona. Nemohla jsem se mýlit víc.
​Byl slyšet šramot. Šoupání šuplíků, otvírání skříní, šustění oblečení a rány kovu o kov a hluk tiskárny. Po několika minutách přišla. Vypadala jinak. Kudrnaté vlasy měla stažené do ležérního ohonu, ale pár neposlušných pramínků i tak uniklo ze spárů gumičky a šimrali Liv na tvářích. Měla na sobě maskáčovou vojenskou bundu, která jí byla viditelně o pár čísel větší. Na jmenovce bylo napsáno O. King. Na Livviina tátu si vzpomínám jen matně. Když zemřel, byla jsem ještě hodně malá, ale vzpomínka na plačící Livvy, poté, co jí její matka, Allison, oznámila, že se tatínek už domů nevrátí byla pořád živá.
Liv sáhla do batohu a podala nám pistole. Netušila jsem, kde je sehnala, ale byla jsem ráda, že máme alespoň něco, s čím se teoreticky můžeme ubránit. Na tu praktickou část obsluhy zbraně jsem se raději v ten moment rozhodla nemyslet. Svou si dala do kapsy od vojenské bundy. Pak mi dala kopii původní fotky a deník i s originálem fotografie pečlivě schovala pod matraci postele. Pohlédla mi přímo do očí. Bylo v tom něco víc, než jsem mohla vyčíst. Na chviličku bych přísahala, že jsem tam zahlédla obavy. Ne. Obavy ne. Na vteřinku vypadala naprosto vyděšeně. „Už tam pro tebe není bezpečno." S těmito slovy otevřela dveře a my se vydali na místo vraždy toho muže, Haise.
​Když jsme tam konečně dorazili, Simon vypadal nervózně. Liv ostatně taky, ale ona byla z nás tří ta, která to na sobě nedala znát. Přesto byla nesvá. „Jsi si jistá že je to tady?" „Simone, to já jsem ho našla, myslíš si snad, že bych zapomněla, kde to bylo?" Když jsem se však do uličky podívala znova, začala jsem nad částečnou pravdou jeho slov uvažovat. Neměly by tu snad být nějaké zábrany značící probíhající policejní vyšetřování? Nebo alespoň poldové na hlídce? To už ale Liv vkročila do míst, která budou navždy mou noční můrou.
​Zastavila jsem se přesně na místě, kde se ještě včera večer lesklo jezírko krve. Teď to tady vypadalo jako typická postranní ulička obývaná partičkami namyšlených bohatých spratků, plná zatuchlého městského smradu a odpadků. Nikde žádná krev. Žádné důkazy o vraždě, nebo policie. Na zemi se válelo jen pár nedopalků z cigaret, do kterých Simon se vší parádou kopal, a rozšlápnutá krabice od pizzy. Byla jsem si jistá, že to je správné místo, jen se někdo očividně snažil tenhle případ zamést pod koberec. „Judy. Judy!" Opakovala Olivia mé jméno stále důrazněji. Z myšlenek mě vyvedlo, až když mě popadla za ruku. Prudce jsem se otočila a konečně si uvědomila, co se děje.
„Dobrý den, slečno Clarková." A sakra. Detektiv ze včerejška. Ta ženská si ze mě dělá snad srandu. Ona je všude. „Detektive, potřebujete něco?" Zeptala jsem se jako totální idiot. Jasně, že něco potřebuje, jinak by sem nejezdila. Ale alespoň na sobě neměla smoking. Pozitivum. Na druhou stranu vypadala mnohem nebezpečněji. Na nohou měla černé vojenské kanady, černé, široké kalhoty zastrčené v botách v sobě skrývaly nejednu zbraň od policejní pistole k hrozivě vypadajícím japonským dýkám. Přes černý rolák měla přehozenou tenkou koženou bundu, s připnutou nádherou staromódní broží, jako by se jí fakt, že je polovina února vyhýbal obloukem.
„Volala vaše matka, máme vás najít a odvést na stanici." „Není vaše práce náhodou vyšetřovat vraždy, a ne starat se o to, kde jsou nezletilí v neděli dopoledne? A vůbec, tohle místo by mělo být pod policejním dohledem." Oznámila Liv a pustila mou dlaň, jako by se nechumelilo. Detektiva to rozhodilo natolik, že se zeptala; „Prosím?" Olivia se na ní podívala zabijáckým pohledem, který dokáže jen ona. A to mi nevymluvíte. „Ptala jsem se, jestli nemáte vyšetřovat vraždy, na míso dělání chůvy skoro dospělým lidem." Založila si ruce v bok.
„Prostě si nastupte, všichni tři. A vůbec. Nemáte tu co dělat." Promluvila detektiv po chvilce mlčení. Ale moc jako žádost to neznělo a spíš mi to připomnělo vojenský rozkaz. Zoufale jsem se podívala na kamarády. Liv se tvářila jako rozzuřený býk a Simon jen pokrčil rameny a pořád nohou šťouchal o cigaretového špačku a zemi. Situace se pro nás nevyvíjela moc příznivě. Usoudila jsem, že bude asi lepší jí neodporovat a nastoupit do mimochodem velice luxusně vypadajícího černého SUV. Můžu s klidem říct, že to rozhodně nebylo služební policejní auto.
Seděla jsem na zadním sedadle a okénkem pozorovala šedivé ulice plné lidí. Myslela jsem na chvíle, kdy ještě bylo všechno normální. Žádný vyhazov z domova, žádná utajená vražda, žádná záhadná fotka a zápisník. Jen občasné hádky s rodiči, ale to se děje snad každému. Filozofování o existenci Boha a osudu po nocích (nejlépe ve tři ráno) s mou sestrou Mayou, Thomasovo vyprávění o jeho tajných láskách, z nichž mu žádná nevydržela víc než jeden týden. Upřímně pochybuju, že někdy někoho vůbec měl. Projížďky se Simonem a jeho mladší sestřičkou Rose v jejich starém rodinném kabrioletu, který Simon zdědil, když napotřetí udělal řidičák.
Večery, kdy jsem se zamkla v pokoji, vyplížila se požárním schodištěm za oknem ven a pobíhala s Liv po nočních ulicích Brooklynu. S vystydlou karamelovou kávou v ruce a čtvrtkou pizzy, kterou jsme měly napůl. Vždycky jsme se domů obě vrátili až nad ránem a celý příští den jsme vypadaly jako zombie. Ve škole jsme pak nevnímaly a při hodinách si usínaly navzájem na ramenou. Tyhle večery mi byly nejdražší.
Byla to moje nejlepší kamarádka.
Teď nervózně hleděla z okna a třásly se jí ruce.
Věděla jsem, že myslí na to, co se stalo jejímu tátovi. Nemluvily jsme o tom, ale věděla jsem, že má strach a vztek. Bojí se o svou mámu a svého bratra Jeremiho, protože tady venku někde volně běhá vrah.
Nemohla je ztratit.
Zlomilo by jí to. Sice byla silná dost na to, aby dokázala předstírat, že je v pořádku, ale občas nastaly chvíle, kdy jen hleděla do prázdna a odřízla se od okolního světa. Ubližovalo mi to, ji takhle vidět a vědět, že nemůžu dělat nic jiného, než jí být nablízku, když mě potřebuje. Ta absolutní bezmoc mě už několik let pomalu užírala zevnitř. Objala jsem ji kolem ramen a začala jemně výskat ve vlasech. Ona se probrala z transu a vřele se na mě usmála. „Děkuju." Šeptla. Neodtáhla se ode mě jako obvykle, ale naopak se ke mně přisunula ještě víc, její tváře nabraly růžový nádech a položila mi hlavu na rameno.