Sedmá následnice

3. Judith - New York City, březen 2022

„A jsme tam, kde jsme byly." Pronesla moje máma na stanici. „Judy ty vůbec nechápeš, o co tady jde." S žuchnutím si sedla na židli a zabořila si obličej do dlaní. Prohrábla si vlasy, promnula si spánky a pokračovala. „Jak bys mohla." Uchechtla se sama pro sebe. „Tak mi to vysvětli." Snažila jsem se mluvit co možná nejklidněji, ale docházela mi trpělivost. „Zlatíčko to není tak jednoduché. To, co se teď ve Státech děje je větší než ty nebo já. Kdybych ti toho mohla říct víc, věř mi, že by to bylo to první, co bych udělala." A poprvé za několik měsíců se na mě upřímně, nefalšovaně usmála. „Nebyla to obyčejná vražda, že ne?" Svraštila čelo a úsměv jí zmizel z tváře. Neuměla mi lhát. Ne, když jsme seděly naproti sobě, tváří v tvář. „Ne. Nebyla to jen náhodná oběť. Od té doby došlo ke dvěma dalším úmrtím za velice podobných okolností."
Můj mozek jel na sto procent. „Kdo je slečna H. mami? Kdo ve skutečnosti byla Willow McCoy? Jak se jmenuje ta žena s jizvou na tváři? Proč mi přijde, že ji znám?" Vypálila jsem ze sebe, okamžitě si zakryla ústa rukou a v duchu se proklínala. V máminých očích se objevilo surové zděšení. „Judy, jak o nich víš? Jak si k tomu přišla?" „To je teď jedno. Chci informace a chci slyšet, co o nich víš ty." Vyjednávání mi nikdy moc nešlo.
„Judy, tohle je nebezpečné. Jen zmínka o nich před určitými lidmi tě může tam venku stát život. Vím, že se ti nelíbí, když ti říkám, co smíš, nebo nesmíš dělat, ale musíš mi slíbit, že se o nich už nikdy nezmíníš nahlas." Máma měla pravdu. Tohle se mi opravdu nelíbilo. „Slíbit ti to nemůžu. Můžu se o to pokusit." „Nerozumíš, jak mocné lidi jsme rozzuřili. Jak mocným lidem jsme ublížili nebo pomohli" „Kdo je my? Proč mi sakra nechceš říct, o co jde?!" „Nedovolím, abych tě vystavila nebezpečí ještě dřív, než to bude nezbytně nutné. Považuji tuhle konverzaci za ukončenou." „Proč v tom vzkazu stálo že je čas? Že na J. C. padlo podezření? Co to znamená mami?" „Jednou se to dozvíš Judy, s takovým množstvím informací to nebude trvat dlouho, ale nemůžeš o tom mluvit před lidmi, kterým bezmezně nevěříš. Ne před lidmi, pro které bys neobětovala vlastní život."
Dobře tak tohle už znělo jako ze špatné devadesátkové detektivky. Uvědomila jsem si, že z mámy žádnou užitečnou informaci nedostanu. Na chodbě, kde jsme seděli, nikdo nebyl. Simon s Liv čekali na rozkaz detektiva Harperové venku.
„Domů tě odveze táta, už na tebe čeká. Já mám tady ještě něco na práci."
Když jsem vyšla před stanici, nebylo po Liv a Simovi ani stopy. Ale máma se nemýlila. Táta stál s nastartovaným autem na blikačkách před stanicí. Neochotně jsem nastoupila a snažila se vyhýbat očnímu kontaktu. Došli mi, že máma neumí svým milovaným lhát dlouho, ať jde o cokoliv. Táta o všem musí vědět. Už jen proto, že je na stejné fotce jako Willow McCoy. Plánovala jsem se ho na všechno zeptat, až budeme doma. Nechtěla jsem riskovat další vyhazov.
Celou cestu jsme jeli mlčky, jen v rádiu hrála písnička. Zakázaná písnička z doby, kdy byla prezidentkou Adele McCoy, a bourala trapné ticho.
​  Chtěla jsem se táty zeptat na něco okolo té podivné vraždy, ale byl první. „Chceš o tom mluvit?" Zaskočil mě, že jsem zakopla o práh, který dělil obývací pokoj a kuchyni. Pád jsem vybrala a ladně se na něj otočila. „A víš, že ano?"
​Sedli jsme si k jídelnímu stolu, zašmátrala jsem v kapse a nahmatala kopii fotky Společenstva, ať to bylo, co chtělo. „Znal jsi Willow McCoy tati?" „Ne, neznal Judy. Jak tahle otázka souvisí s tou včerejší vraždou? Willow zemřela před deseti lety. Není možné, aby to spolu souviselo." Tvářil se vinně. Věděla jsem, že lže, a věděla bych to, i kdyby se mi nedostala do rukou ta fotka. „Kdybys jí neznal, neříkal bys jí jejím křestním jménem a už vůbec bys nebyl na stejné fotce." Praštila jsem fotkou o stůl. Podíval se na mě, jako by vyděl ducha. Pomalu natáhnu ruku, fotku si vzal a nevěřícně na ní zíral. Zamlžil se mu pohled, jak se jeho oči plnili slzami.
​„Myslel jsem, že se ztratila. Judy, kde jsi k ní přišla?" „Ten muž, kterého jsem našla ji měl u sebe. Co je to za lidi? Proč jsi tam ty a máma?" Sklopil pohled a na fotku dopadla osamělá slza. „Dvacet let na zpět. Výroční setkání přátel. Poslední předním než... Ale to nic. Nic důležitého. A už nechci, aby ses o to kdykoli zmiňovala. Já i tvá máma se to snažíme nechat v minulosti." Chvíli jsme seděli v naprostém tichu, než zašramotili klíče v zámku.
„Jsem doma!" Okamžitě jsem se zvedla a rychlím krokem došla ke dveřím. „Judy?" Přikývla jsem a moje sestra mi skočila do náruče. „Chybělas mi." Zašeptala. „Jsem tady. Neodejdu. Už ne." „Thomas bude mít radost." I když bych měla mlčet, nedá mi to. Vím, co jsem slíbila mámě, ale ona je ta, co mě vyhodila z bytu. „Sežeň ho a oba přijďte k Liv domů. Ještě dnes. Spěchá to." „Dobře."
Proplížila jsem se do ložnice rodičů a udělala to, co mi bylo od mala zakazováno. Popadla jsem stará fotoalba svých rodičů, nacpala je do batohu a zamířila jsem k Liv domů. Fotky z mládí táty jsem viděla jen párkrát. Máminy nikdy a má zvědavost tentokrát zvítězila nad rozumným uvažováním.