Ocel a Jehla

Nephil Hawki

Rozhodl jsem se projít se po městě, když už byl Joddren v divadle a nechal mi jeho adresu. Ani když už se dávno zešeřilo a slunce bylo na západě jenom rudým půlkruhem nad hladinou moře, tak mi nedalo moc práce najít ulici, kde se nacházelo divadlo. Nechtěl jsem prošvihnout konec představení a Rena, který by se měl vydat zpátky do areálu univerzity.

Musel jsem ho ještě vidět. Vypadal nádherně. Když se na mě otočil s tím práškem na tvářích...

Hloupě jsem se usmál a podrbal se ve vousech. V ten moment jsem moc nepřemýšlel. Fascinovaně jsem pozoroval jeho spodní ret... Jak moc jsem ho v tu chvíli chtěl políbit!

Soustřeď se trochu!

Donutil jsem se soustředit se na ulici. Zašel jsem do postranní uličky, která vedla za divadlo a lemovaly jí domy s kamennými základy a omítnutými stěnami v zářivých odstínech žluté, bílé a oranžové. Zprava ke mně vítr přinášel ostrou vůni moře. Zleva zase vůni čerstvého pečiva z nedaleké pekárny, kterou jsem minul. Než jsem ale zamířil do téhle postranní uličky, abych si ještě užil nádhernou podzimní noc, tak jsem se zastavil před výlohou pekárny a přemýšlel, co bych mohl Renovi koupit za dobrotu.

Popravdě mě ani neudivilo, že i takto pozdě byla pekárna otevřená a nabízela teplé pečivo všeho druhu. Vypozoroval jsem, že Villa Sole ožívalo hlavně v takovéhle teplé podvečery. Studenti z několika univerzit měli konečně volno a mohli vyrazit do města užívat si všechny radovánky, které nabízelo.

Nikdy jsem moc nepodlehl takovému nadšení, ale když jsem se sám po letech dostal do většího města, tak jsem rád bloumal po ulicích a cítil se v bezpečí za jeho hradbami. Villa Sole ale žádné hradby nemělo. Bylo to město vědění. Hradby nebyly potřeba. Stejně by proti magii jenom těžko odolaly. Obzvlášť proti magii Joddrena.

Ten kluk v sobě skrýval mnohem větší magii než kdejaký král nebo královna. Byl mocnost, a když se mě jeho magie poprvé dotkla, tak jsem cítil, jak je ohromná. Lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že jsem se jí nelekl. Na druhou stranu Ren nevypadal na někoho, kdo by se svou mocí nechal ovládnout a ještě jsem ho pořádně neviděl kouzlit.

Jednoduchá kouzla na přivolání věci, nebo na uklizení nepořádku jsem používal taky. Ale bylo to spíš kvůli odčerpání magie, než kvůli tomu, že bych chtěl využít naplno svojí ledovou magii.

Šel jsem po dlažebních kostkách ze světlého kamene a pro sebe se zářivě usmíval. Jenom pomyšlení na Joddrena mi neskutečně zvedalo náladu.

Jak mi něco takového může dělat malý kluk? A chci s tím vlastně bojovat?

Zvesela jsem si začal pobrukovat svojí oblíbenou melodii, kterou mě kdysi dávno naučila moje maminka. Měl jsem se jako ve snu. Dnešek mi nemohla zkazit ani kočka, která mi skočila pod nohy a začala se hlasitým mňoukáním dožadovat nějakého jídla.

Sehnul jsem se, abych jí pohladil a nabídl jí kousek sušeného masa, který jsem vytáhl z váčku u opasku. Moje prsty se ještě ani nedotkly jejího mourovatého kožíšku, když jsem zahlédl pohyb ve stínech. Okamžitě jsem zabloudil rukou k opasku, kde jsem měl jenom nůž.

Sakra! Proč jsem nemohl u sebe nosit meč?!

Kočka poplašeně zasyčela a naježila srst. Ze stínu se na mě vrhla postava v černém. Před obličejem se mi blýskla čepel, dvojice očí a nepřirozeně bílé zuby. Hned potom jsem se vyhnul ráně a vytrhl nůž z pouzdra.

Útočník zůstal přede mnou. Měl jsem tak příležitost prohlédnout si jeho postoj, zbraň a zbroj schovanou z velké části pod černým pláštěm. Přejížděl jsem očima po dýce, kterou držel v ruce, a pak mi to došlo.