Dívka plamene // HP FanFiction

2.

Současnost:

Oblékla jsem na sebe černé tričko s kapucí, šedé rifle a černé balerínky. Vlasy jsem si nechala volně splývat na záda.

Když jsem se chtěla rychle zkontrolovat ve velkém zrcadle, zastavila jsem se pohledem na své jizvě.

Přes pravé oko jsem měla tmavou jizvu. Vlastně jsem se divila že jsem kvůli tomu neoslepla. Otec mu doporučil, abych nosila kapuce. Měly mi pomoci zakrýt můj obličej. Úspěšně jsem tak zakrývala i své žluté oči a ohnivé vlasy.

Tedy i to že jsem jiná než zbytek rodiny.

Přetáhla jsem si přes hlavu kapucí, rychle jsem zkontrolovala zda je skryté vše, co by mělo být skryto a vyšla jsem ze svého pokoje.

Sešla jsem po schodech a zamířila jsem do jídelny. U dlouhého stolu, nejméně pro 50 lidí, seděl v čele otec, po jeho pravici matka a po jeho levici můj bratr.

Sedla jsem si vedle Draca a popřála jsem všem krásné ráno.

,,Dobré ráno," pozdravil otec. Matčin pozdrav se omezil na pouhé dobré a Draco dokonce neřekl nic.

,,Přeji krásné narozeniny," usmál se otec.

,,Děkuji."

Dnes mi totiž bylo 11. Dracovi bylo 11 pár měsíců přede mnou. Oba jsme už měli věk aby nám přišly dopisy z Bradavic. Proto otcova veselá nálada.

Do jídelny přicupital Dobby. Na stůl pokládal chleby, pomazánky, džemy, závin a kvůli mým narozeninám byl na stole i jednoduchý bílý dort se zlatým číslem 11.

,,Děkuji Dobby," usmála jsem se na skřítka.

Matka, otec ani Draco mu nevěnovali pozornost. Sfouknula jsem svíčky na dortu a Dobby je rychle odstranil. Kouzlem rozkrájel dort na kousky a každému nám dal na talíř. Poté rychle odešel.

,,Ještě nepřišly žádné sovy?" zeptala jsem se mezi sousty.

,,Ne," odvětila matka. ,,Ale měly by brzy přiletět."

,,Brzy znamená teď?" ušklíbl se Draco, když se za velkými okny objevily siluety dvou sov.

Matka vytáhla hůlku a kouzlem okno otevřela. Sovy vlétly dovnitř a přistály na stole, jedna přede mnou, druhá před Dracem. Obě držely b zobácích obálky se znakem Bradavic.

,,Ano," slyšela jsem zamumlat Draca když přebíral svůj dopis.

Pohladila jsem sovu a vzala si svůj dopis. Sovy zahoukaly a odlétly.

Stručně jsem si prolétla svůj dopis. Po dočtení jsem nemohla věřit svým očím. Ono se to opravdu děje. Vzali nás.

Slyšela jsem jak nám rodiče gratulují. Po snídani nás matka poslala ať si už teď, jdeme sbalit kufry. Zítra prý půjdeme do Příčné ulice nakoupit pomůcky.

Až u sebe v pokoji jsem si dovolila nadšeně zapištět. Já pojedu do Bradavic!