Tajemství úplňku (Wolfstar)

21. Znáš ho

Pohled Siriuse:

,, Reme! Ahoj. Tady jsi," usmál jsem se, jelikož jsem Rema našel hned.

,, Ahoj Siriusi. Potřebuješ pomoc s esejí?" zeptal se s úsměvem Rem, ale dál se věnoval psaní onoho textu. Já jsem si sedl vedle něho a lišácky se ušklíbl.

,, Potřebuji pomoci, ale né s esejí," odpověděl jsem stále s úšklebkem.

,, A jak tedy potřebuješ pomoci? Nebo spíše s čím?" optal se Remus, avšak se stále na mě nepodíval. Ťukl jsem mu na rameno, abych upoutal jeho pozornost. Jeho otrávený pohled byl nepřehlédnutelný, ale mě to bylo úplně jedno.

,, Stačí, když mi dáš odpovědi," usmál jsem se. Remův pohled se z otráveného změnil na zmatený. Odložil brko, otočil se ke mně a pozvedl obočí ve znamení, že můžu mluvit.

,, Jaký odpovědi?" vyzvídal Rem. Já jsem jednu nohu položil na lavičku a lišácky se usmál. Reme ještě více prohloubil svůj nechápavý pohled.

,, Onehdy, když jsem se tě zeptal, jestli se ti někdo líbí, mě James zarazil. Dnes jsem se ho zeptal, co se s tebou tedy děje, a on mi odpověděl, že mu může říct pouze to, že jsi se zamiloval. Mě však zajímá do koho?" usmál jsem se, když jsem dokončil svůj monolog.

,, Na to ti nechci odpovídat," řekl Remus a opět se pustil do spisování eseje. Já jsem otočil oči v sloup.
,, Ale můžu ti poradit," dodal Remus a mě se po obličeji rozlil úsměv.
,, Znáš ho," usmál se a odešel. Znáš ho? Počkat on je to kluk? Už jsem se chtěl ptát, ale Remus byl dávno pryč a "v knihovně se přece nekřičí". Remus a na kluky. Ale jsem si jist, že od teď se o tom už nebude chtít bavit.
,, Toho člověka," zvolal najednou Remus. Samým leknutím mi srdce vyletělo snad až do krku. Aha, takže to je holka. Takže jsem se vůbec nic nedozvěděl. No nic jdu si lehnout.

Čas ubíhá a pomalu nastávají Vánoce. Právě se loučím s Peter a Remusem. Já totiž jedu k Potterovým.
Hned jak jsme k nim přijeli jsem se cítil prázdný. Něco mi chybělo, ale nevím co.

,, Jsi v pohodě Siriusi?" zeptal se mě James, když jsem už druhý den pořádně nejedl a nemluvil.
,, Děje se něco?"

,, Já nevím. Je mi divně.... Je mi prázdno... Něco mi chybí. Jen nevím co. Přijde mi, ... jako kdybys mi vyrval část srdce a zahodil ji někam... do dáli. Přijde mi, že mi někdo ukradl všechno štěstí, jakoby mi nešlo se smát, přijdu si jako po polibku mozkomora. Jako by ze mě vyprchalo všechno štěstí, teplo a postupně i život," snažil jsem se Jameemu vysvětlit, co se se mnou děje.

,, Mluvíš, jako kdyby ses s někým rozešel, ale to se nestalo," zhodnotil James můj popis.
,, Nezamiloval ses do někoho náhodou?" zeptal se Jamee.

,, Možná, ale problém je, že nevím do koho," zesmutnil jsem. Snažil jsem se přijít na nějakého člověka, ale bez úspěchu.

,, To mi nepřijde jako zas tak velký problém. Ale jen mě zajímá, jestli se jedná o kluka nebo o holku?" optal se mě Dvanácterák.

,, Řekl bych, že spíš o kluka, ale nevím to jistě," řekl jsem zamyšleně a nerozhodně, se sklopenou hlavou a zavřenýma očima.

,, Od kdy ti je takhle... divně?" vyptával se dál James.

,, Od té doby, co jsme sem přijeli," odpověděl jsem jednoduše, hlas se mi začal lámat, do očí se mi tlačily slzy. Nešlo to zastavit, nerad brečím, ale když se ponoříte do nějakého takovéhleho pocitu už nejde vyplavat, potřebujete něčí pomocnou ruku.

,, S kým ses stýkal v ten den, kdy jsem odjížděli?" opětovně se vyptával Jamee se zájmem a pochopením.

,, Jedině s Poberty," odvětil jsem po chvíli. Taktéž mi i chvíli i
trvalo, než mi to došlo. Remus? Peter? Nelíbí se mi ani jeden.
,, Nelíbí se mi ani jeden z nich. Nebo o tom aspoň nevím,"

Pokrčil jsem rameny a zvedl obočí. Myslel jsem, že se mi zase bude chtít brečet, ale já se chtěl spíše usmívat, né rty ale srdcem a očima, opět mi přišlo, jako kdyby se mi vrátilo srdce zpátky do těla, opět mi bylo příjemné teplo. Že bych se opravdu zamiloval? Že by Peter? Nic ani stopa po jisté náklonnosti, žádný hřejivý pocit u srdce, ani šimrání v žaludku, prostě nic. A tak Remus? Nic se nedělo, ale najednou mě zašimralo v břiše, srdce jako kdyby se otevřelo a opět slepilo do celku. Bylo mi krásně.

Když mi ale došlo co to znamená, snažil jsem se opět "odehnat" tento pocit a zapomenout na tuto chvíli. Raději jsem chtěl zase zase cítit ten chlad, ale mé srdce plesalo kdykoliv, když jsem si na to vzpomněl. Ten pocit je dokonalý. Ale já ho přeci nemůžu milovat. Avšak ten pocit, to šimrání v břiše, to hřejivé teplo, či brnění v konečcích prstů. Chci jej cítit znovu. Intenzivněji. Ale splní se to?

Celé Vánoce jsem o tom přemýšlel. Po pár dnech jsme se konečně vrátili zpět do Bradavic. Peter i Remus už prý byli ve škole.

,, Nezmiňuj se o tom našem rozhovoru nikomu. Prosím," poprosil jsem Jamese a udělal psí oči.