Začala jsem panikařit. Kdyby mi v žilách proudila krev, jistě by se mi zvýšil tep, jak se to tak lidem stává. Byla jsem ale ráda, že se tak nestalo, protože ona by to slyšela. Panebože, co budu dělat? Je vlkodlak. Je vlkodlak… Stejně mě musela poznat podle pachu. Má přeci psí čich. I já ji poznala. Tak co to na mě zkouší?
„Takže Nikol… co ty děláš tady v lese?“ zeptala jsem se. „No, víš, vlastně jsem tě hledala“ řekla a pousmála se. Pořád jsem nevěděla, jestli na mě chce zaútočit. Jistě jste už slyšeli o nesnášenlivosti upírů a vlkodlaků. Já tedy ano. Ale teď jsem si nebyla jistá, co přijde. „Hledalas mě? Proč?“ „Všimla jsem si tě ve škole. Přišlo mi fér tě informovat, že tohle je moje teritorium. Do zítra se odstěhuješ, i s tou tvojí rodinkou. Tyhle lesy patří mně.“
Tak o tohle tedy šlo. Všechno věděla. Teda, skoro všechno. Unikla jí jedna maličkost, a to ta, že já se nikdy nevzdávám. Bylo na čase, aby to zjistila.
„Já se odtud ani nehnu“ řekla jsem. „Co prosím?“ odvětila nevěřícně. Zřejmě nebyla zvyklá, že by se jí někdo postavil. „Ani se odtud nehnu“ odpověděla jsem s důrazem na každé slovo. „Sama sis vybrala“ křikla a skočila mi na záda. Okamžitě jsem ji přehodila na zem před sebe, ale hned se na mě zase sápala. Nehty měla ostré, což jsem intenzivně pocítila, když se drápala po mých nohou. Hned jak jsem se trochu vzpamatovala z prvotního šoku, dala jsem jí ránu do břicha, což jí na moment vyrazilo dech. Moc dlouho to netrvalo a opět po mně skočila. Tentokrát se mi ale zakousla do ruky, držela a nepustila. Musela jsem se vyprostit, protože blokovala všechny mé pohyby. Trhla jsem tedy rukou. Tento pohyb mě stál kousek masa, ale nedalo se nic dělat, musela jsem jednat. Nebyl čas soustředit se na bolest. Trhla jsem sebou velmi neočekávaně a tak jsem dosáhla momentu překvapení, teď jsem měla šanci. Konečně jsem měla prostor. Popadla jsem ji za krk a mrštila ji proti nejbližšímu stromu. Teď jsem konečně mohla využít svou upírskou sílu. Nikola se pomalu svezla po stromu k zemi. Nemohla popadnout dech a byla celá rozlámaná, omráčená. Stoprocentně měla zlomená alespoň dvě žebra.
„Sama sis vybrala“ zopakovala jsem poslední slova, co mi řekla a začala jsem se pomalu ubírat zpět k domovu. Nejsem svině, nebudu ji zabíjet. Neměla proti mně šanci, ani to chudák nevěděla. Ale teď už má jasno.
---Ahoj lidičky, náhodou jsme natrefily na tenhle náš starý příběh, a po těch vašich milých komentářích nám přišlo škoda to nechat ležet ladem, takže jsme se rozhodly pokračovat. Tohle je takový pokus, chtěly bychom zjistit, jestli o to ještě pořád někdo stojí, takže budeme rády, když nám napíšete do komentářů 😄---
