Nedávno jsem se přestěhovala do městečka na jihu Velké Británie, jménem Brighton. Bydlím tady teprve týden. Dneska je neděle, takže zítra nastupuju na novou školu. Zatím tady nikoho neznám. Celý týden jsem byla zalezlá doma a vybalovala jsem si a tak dále. Pomůcky do školy už mi zařídili rodiče. Moji rodiče ví o tom ,že jsem upírka. Oni jsou totiž taky, ale jen na půl. Ano, jsou to poloupíři. Nejsou tedy nesmrtelní, ale žijí o něco déle než normální lidé. Zabít se dají stejně, jako normální člověk. V tom mají oproti mě děsnou nevýhodu. Věci už mám dovybalené a nemám vůbec co dělat. Asi bych se mohla vydat do lesa, který je jen kus cesty od našeho domu. Vylezla jsem tedy ze svého pokoje v prvním patře a vydala jsem se dolů po schodech. Když jsem procházela obývacím pokojem, jen jsem rodičům oznámila kam jdu. Neměli žádné námitky a tak jsem se šla obout, z věšáku jsem si vzala mikinu a vyšla jsem ze dveří. Seběhla jsem tři schody, které vedly ke vstupním dveřím a prošla jsem brankou. Vzduch tu byl celkem dobrý, protože nebydlíme v rušné části města. To je dobře. Přece jen je trochu nevhodné, aby upíři bydleli vedle nějakých potrhlých lidí, kteří by si mohli myslet že je vysajeme... Tedy kdyby to zjistili, což nesmí!
Ale my bychom je nevysály! Ne! To fakt ne! Co jste si mysleli? My upíři pijeme jen zvířecí krev! Člověčí chutná asi tak dobře, jako bláto... Fuj! Jak to vím? No, je to hrozné, ale když nějací lidé zjistí, kdo doopravdy jsme, musíme je zabít. Ano, vysát z nich krev. Kdyby se totiž něco dozvěděli ostatní lidé, zabili by nás. Když něco takového uděláme,musíme se přestěhovat.
------Tak jak se vám to líbí zatím se nic moc neděje...tak si počkejte :D ------
