Navždy přítomný

2.

„Díky tati!" zakřičela jsem a zavřela dveře od auta, když jsme přijeli k Tess před barák. Tess už stála ve dveřích a nadšeně poskakovala. „Ukaž je! Ukaž je!" nadšeně tleskala. „Počkej," strčila jsem jí dovnitř a zavřela dveře „až nahoře." „Pohni si!" křičela a běžela zatím do pokoje. Přišla jsem za ní do pokoje, ale nebyla tam. „Tess?" zavolala jsem a nervózně jsem se rozhlédla. Její pokoj byl boží a měla jsem ho strašně ráda, ale nebyla jsem tu ráda sama. Dala jsem vak s šaty na židli a sedla si na její úžasnou postel. „Tak," přiřítila se Tess „zavři oči a až ti řeknu tak je otevřeš. A žádný švindly, jasný?" Tess mi v těhle věcěch nevěřila. Když jsme byly malé, často pro mě mívala nějaká překvapení a já to vždycky musela vědět předem. Teď už jsem z toho samozřejmě vyrostla. Usmála jsem se a oči zavřela. Slyšela jsem šustění vaku, který s sebou přinesla bůh ví odkud. Nejspíš ze své šatny. Pootevřela jsem jedno oko, naštěstí ještě neměla šaty venku, takže jsem nic neviděla. „Annie! Já tě sleduju!" Ups. Nejspíš jsem z toho ještě nevyrostla. Oko jsem poslušně zavřela a zahihňala jsem se. „Tak," slyšela jsem jak hodila vak na zem „můžeš" . Šaty měly broskovou barvu, přesně jako Tessinina šatna a byly dlouhé až na zem. Milovala broskovou barvu. Byly opravdu nádherné. Seděla jsem tam na posteli s otevřenou pusou a jediný co ze mě vyšlo bylo: „No-Ty-Krá-So!" „Že jsou úžasný!" jenom jsem přikývla a usmála se od ucha k uchu. „Jo, a zjistila jsem pár maličkostí o tom novým fešákovi z Highstreetky." „Fakt!?" Užasla jsem a ona přikývla „No, tak šup! Povídej! Na co čekáš?" popohnala jsem jí. „No, takže začnu asi tim, že se přistěhoval z Kanady. Jeho rodiče jsou neskutečně bohatí, protože mají vlastní firmu. No, ale ten borec má v Kanadě holku." řekla sklesle. „Tak ať. Takovejch kluků je." povzbudila jsem jí. „A jak se jmenuje?" zeptala jsem se a prohlížela jsem si při tom její šaty. „Eee-no, vlastně-" zatubila se na mě, tak jak to dělává vždycky když neví. „To si děláš srandu? Ty ani nevíš jak se jmenuje?" začala jsem se smát na celé kolo. „V tu chvíli mě nenapadlo se zeptat!" zezačátku se bránila, ale pak se taky začala smát. „Kdo ti to vlastně všechno řekl?" „Ema." odpověděla mi a mrkla na mě. To vždycky dělala Ema a Tess jí vždycky tak přesně napodobila. „Jo a je mu 18. Narozky měl v listopadu." znovu na mě šibalsky mrkla. „Víš kdy má narozky, co dělají jeho rodiče, odkud je a nezjistíš to nejpodstatnější? To nemyslíš vážně. Ty si vážně vypatlaná." smála jsem se jí. Věděla že to myslím ze srandy. Nikdy bych jí nenadávala. „Hihi." znovu se zazubila. Jenom jsem zavrtěla hlavou a natáhla jsem se pro můj vak. „Já to udělám!" hnala se ke mně, když viděla jak bojuju s rozepínáním u vaku. „Zapomeň! Jsou to moje šaty." znovu jsem ze srandy zasyčela. Tess obrátila oči v sloup a čekala až je vyndám. „Pane jooo!" otevřela pusu a začla si je prohlížet. Moje šaty byly modročerné. Měla jsem je i v tanečních, ale Tess v tu dobu byla na dovolený s rodiči, takže mě v nich neviděla. „Měla jsem je i v tanečních. Viděla si ty fotky ne?" Přikývla a usmála se na mě.

„Připravená?" zeptala se mě před vchodem. „Jo!" přikývla jsem. Vešli jsme dovnitř. „Fajn. Náš stůl je číslo 17. Tak hledej." řekla mi a já opět přikývla. To snad ne. Byl tu.. „Annie!? Vidíš to co já?" „Spíš toho koho já.." opravila jsem jí a usmála se. Byl to ten kluk z kina. Byl opravdu moc hezký a oblek mu slušel, ale žádnou holku jsem u něj neviděla. „Kde je ta jeho holka?" zeptala jsem se Tess. „Prosímtě. Žije v Kanadě. Myslíš, že by přijela kvůli jednomu plesu?" smála se mojí otázce. Já jen s úsměvem pokrčila rameny. „Annie, tady to je!" zatahala mě za loket. Seděli jsme u stolu spolu s pár lidma ze školy. „Čau holky. Vypadáte úžasně." pozdravil nás Adam. „Ahoj." usmála jsem se. Adam byl o rok starší. Letos maturoval. Znali jsme se od školky, stejně jako s Tess. Tess se Adam hodně líbil, ale minulý měsíc se rozešel se svou holkou, takže na tom teď není nejlíp. Ale chová se normálně, i když ví, že víme jak se musí cítit. S Adamem jsem ,chodila' ve školce, jestli se tomu tak dá říkat. Pořád jsme se drželi za ručičku, ale pusu jsme si nikdy nedali. Svojí pusu jsem dostala až když mi bylo 16. 

Čau čau,:) je tu další dííl. Jak jsem říkala, mám díly předepsané. Vždycky si říkám že jsou moc dlouhé a aby se sem vůbec vešli. Ale pak to sem dám a woalá, pod 1000 slov :D no nevadí, některé části budu delší a některé kratší:) Snad se část bude líbit. Můžete komentovat, hvězdičkovat, atd..:)

Tak zatim! :)