Prolog

100 5 0
                                    

Protočila jsem očima a složila si ruce na prsou. Kdybych byla malé dítě, tak bych si právě teď dupla a vytlačovala bych pláč.

„Já ale nechci, aby mě v boji cvičil Dirk. Hrozně mi ten člověk leze na nervy!“ stěžovala jsem si.

Podle otcova výrazu jsem dopředu věděla o své prohře. Měl připravených mnoho argumentů, které na mě byl schopný použít.

„Je ze všech nejlepší. Jako jediný prošel zkouškou. Jestli někdo může vylepšit tvoje dovednosti, tak jedině on.“

Povzdechla jsem si.

„Nelíbí se mi. Je mi protivný, nechci ho tu,“ protestovala jsem.

Otec se nevzdával.

„Je trochu zvláštní, ale je nejlepší. Nezapomínej na to, že musíme vyhrát. Víš moc dobře, jaké nebezpečí nám hrozí. Tak se vrať za ním a nech ho, ať tě cvičí dál.“

Rezignovaně jsem se zašklebila a se znatelným otrávením jsem opustila místnost. Mířila jsem za Dirkem. Klapot mých bot byl jediný zvuk v odlehlé chodbě. Ještě pár kroků. Otevřela jsem dveře.

Dirk stál a opíral se o zeď. Jeho úsměv byl skoro stejně samolibý jako jeho osobnost. Byl velmi atraktivní, ale taky hrozně nesnesitelný. Vlasy se mu neposedně kroutily na hlavě ve změti plavých vln. Přes řasy na mě trochu zamžoural, vypadal pobaveně.

„Jste zpátky, Vaše Výsosti?“ utrousil.

Popošla jsem jeho směrem. V tento moment jsem se vlastně na trénink docela těšila. Hlavně pokud dostanu možnost ho něčím trefit.

Počkám až se probudíš✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat